jednodílné povídky

Bělostná čerň

18. září 2011 v 0:12
Na šedý parapet monotónně bubnovalo několik desítek velkých kapek, které se z nebe snášely vysokou rychlostí. Prudkému větru nedalo mnoho práce profouknout okna staršího typu a blesky, které co chvíli ozářily temně černou oblohu, si vesele tančily po nebi. Tiše ležela na jednom z nemocničních pokojů a po tváři se jí linuly potůčky slz. Několik přístrojů za její hlavou rytmicky pípalo a snažilo se tak přehlušit dunivé burácení bouřky, které znělo z venku. Nedařilo se jim to. Jakoby ji Země trestala za to, co před několika hodinami provedla. Už několikrát se pokoušela schovat si hlavu alespoň pod nízký polštář, ale hadičky, které jí vedly do těla tuto možnost útěku zavrhly dřív, než se vůbec stihla posadit. Po každém neúspěchu sebou vztekle hodila zpět na matraci, až se pískot počítačů rozezněl v rychlejším tempu. Nevadilo jí to - konec konců, nedělala si iluze, že by to náhodou někdo zaslechl.

Zavřela oči a doufala, že tentokrát se jí povede utéct od všech těch stříbřítých záblesků, jež daly na krátkou sekundu černému nebi dokonale bělostnou barvu. Někteří tento jev obdivovali a celé hodiny vysedávaly u oken a ani za tu dobu se prudkých lijáků a ohlušujících ran nenabažili. Osmnáctiletá Anne by dala cokoliv, aby to peklo přestalo.

Po dalším dunivém úderu opět zavřela oči. To, co se před nimi objevilo ji vyděsilo možná ještě víc, než zuřící bouře. Znova byla tam, kde se to všechno stalo.

***
 
 

Reklama