den po dni

Novinky za poslední dny...

22. srpna 2012 v 14:40
Jak jistě víte, minulý týden jsem strávila na CSM ve Žďáře nad Sázavou. Na to, že se mi tam nechtělo, poslední večer jsem téměř probrečela nejenom kvůl tomu, jaká to byla krása, ale i proto, že byl opravdu ten poslední. Nikdy snad nezapomenu na to, jak se v sektorech mačkalo skoro 6 tisíc lidí, na to, jak jsme s holkama bojovali o přední místa pod podiem (a většinou se nám to dařilo), jak neochotně jsme odcháteli každou noc v jedenáct, protože ve Žďáře prostě žijí lidi, kteří se chtějí vyspat. O tom všem každopádně až jindy. Vzhledem k tomu, že moc ráda nakukuji, co mají nejrůznější blogerky nového, rozhodla jsem se vám ukázat věci, které jsem si z CSM přivezla. A nejenom z tama :)

Zpěvníček s programem byl absolutně nepostradatelný a během dvou dnů se stal mojí nejmilejší věcí na CSM. Organizátoři si s tím dali opravdu perfektně záležet, to ano! Písně jsou vybrány bravurně. V průvodci si mohl najít každý opravdu vše - od hrubého programu, přes zrcadlo smědomí či ranní modlitby až po perfektní info o jednotlivých přednáškách a koncertech.
Veka - kapela, která setkání doprovázela mě naprosto uchvátila, stejně jako spoluhrající Adorare a Kapři. Proto jsem tan CD nemohla nechat. Mrzí mě, že jsem nevzala i Kapry, vzhledem k tomu, že jsem šla až na poslední chvíli, tak stánek projistotu už nebyl v provozu. Adorare už naštěstí mám :) Druhé CD je od Elementum - chválící kapely, na krerých jsem byla v pásmu koncertů, který jsem si moc užila. Poté mám ještě jedno, které je zamýšleno jako vánoční dárek, proto si ho nechám pro sebe :)

Udělám závěrečky v autoškole, obhájím si ročníkovku a možná se ani neutopím v Alpách

7. června 2012 v 15:47
Je pravda, že se to tady vůbec nehýbe. Ale ono to nejde, bohužel. Zítra odjíždím na víkend do Rajnochovic a hned v pondělí jedu na týden do Rakouska na vodu. Abych řekla pravdu, přemýšlím, jestli se tam těšit, nebo se toho spíš bát. Naše třída to dementuje, jede nás pět. Celkově jede necelých čtyřicet lidí a z toho jsme s kámoškou pouze dvě holky. Kromě kluků od nás ze třídy neznám vůbec nikoho. Jak hezké. Jediné, proč tam jedu jsou zatím Alpy... Víte, tak se pozná maniak. Nebo debil. Ale vážně si potřebuju odpočinout od stresu ve škole a slavného uzavírání známek, kdy učitelé dělají vše proto, aby to ještě víc zprotivili. Každopádně i vodu pravděpodobně strávím šprtání technické do autoškoly. Četla jsem si to zatím jenom dvakrát a už se mi z toho dělá mdlo... Proč je nemohli zrušit už na tento rok. Stejně je to zbytečné. Zkoušky dělám hned ten týden po vodě a mám pocit, že vůbec nic neumím. Hlavně teda jízdy. Připadám si opravdu jak magor, co není schopný se naučit pouštět spojku pomalu, rychle podřazovat a stíhat všechno okolo... Takže prosím, myslete na mě. Nemůžu si dovolit to neudělat, protože opravky bych potom dělala až zase v září, jelikož ani já, ani učitel přes prázdniny nemůžeme.

Malinko jsem si to šílenství zpříjemnila a v úterý jsem se zajela podívat do Zlína. Miluju plátěné boty a už mě pomalu přestalo bavit jak se mi všechny po měsící, dvou roztrhaly. Je pravda, že jsem si kupovala spíše ty lenvější, takže kvalita byla přímo úměrná ceně. Proto jsem se rozhodla vyzkoušet Conversky. Hodně lidí je chválí a připisuje jim dlouhou živostnost. Původně jsem je chtěla pořídit na aukro, kde se to jimi jenom hemží, ale po přečtení většinou záporných recenzí jsem opravdu nedostala odvahu. Nechtěla bych vyhodit necelou tisícovku jen za to, aby mi nakonec přišla nějaká levná náhražka, která se rozpadne. I když jsem je našla jen v jednom obchodě a cena by byla dražší snad už jen v Praze, tak jsem si je vzala. Doufám, že opravdu vydrží tolik, co píšou v recenzích, protože jsou opravdu pohodlné a hodí se skutečně ke všem. Volba barvy byla jasná. Vzhledem k tomu, že jsem prase, tak nic světlého nepřicházelo v úvahu a přímo řernou jsem také nechtěla, proto jsem šla po tmavě modrých. Abych řekla pravdu, překvapilo mě, že v takovém malém obchůdku měli zrovna tyto a navíc poslední moji velikost :) Co si o těchto botách myslíte vy?


Můj nákup se zalíbil i koťátkům :) Mimochodem, nemáte někdo zájem? Ještě máme černo-bílého kocourka a mourovatou kočičku. Mimochodem, ve Zlíně jsem si koupila i ten nejvoňavější a prostě nejlepší sprchový gel od Dermacolu - pomeranč s čokoládou. Opravdu jsem se do té vůně zamilovala a opravdu bude asi trvat, než si koupím něco jiného. Nevíte někdo, jestli je to jenom limitka? Vůně je opravdu hodně intenzivní, přesně taková, jakou mám ráda. Bavila jsem se ale s lidmi, kterým to doslova smrdí a cítí z toho jenom chemii. Takže pokud budete nad nějakým produktem Aroma Ritual přemýšlet, tak si ho raději pořádně očmuchejte hned v drogerii, aby jste nelitovali.

A teď ať žije ročníkovka... Jdu tu hloupost dopsat, už to nemůžu ani vidět. Mějte se hezky a držte palce, ať se v Rakousku neutopím :)

02. 06. 2012

2. června 2012 v 20:17
Můj bordel a nejaktuálnější práce. Plakátek pro maminku na farní pouť. Zní to skvěle, moc ráda bych jela!

Takto, prosím, vypadá můj roh pokoje. Postel, hromada učebnic a taška do školy. Vykašlala jsem se na jakékoliv uklízení, stejně se každý večer musím učit.

Moji miláčci. Člověk si někdy musí udělat radost a já prostě nemohla odolat. Navíc je Colorama opět slevněná na půlku. Tyto kvalitní laky pořídíte v DM za krásných 30,- Kč.
To nejlepší, co jsem ze sebe kdy vymáčkla. Hrubý tisk karet. Hrozně moc se těším, až budu mít v rukou originální verzi. Neměl by náhodou někdo zájem poznat vesnici, kde žiju? Ráda bych to rozšířila

Už nikdy si nezahraju kvarteto!

7. května 2012 v 21:07
"Už nikdy si nezahraju kvarteto!" To jsem se vztekala před pár dny. Možná ale změním názor a jednou si to s tím mým zahraju ♥

Včera, asi o půl jedné v noci jsem dodělala tu mou slavnou ročníkovku. Abych pravdu řekla, nikdy bych nevěřila, kolik může dát takové hloupé kvarteto práce. Hodně dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli to na internetu vůbec uveřejňovat, protože moc dobře vím, jak to s mou grafikou chodí. Většinou to netrvá ani týden a už ji má minimálně jeden blog u sebe. Navíc se bojím toho, aby si někdo nevzal trochu větší inspiraci. Protože toto je moje zatím asi největší dílo, které můžu považovat celé za svoje, kromě fontů, samozřejmě. Fotila jsem, hledala jsem texty a navrhovala jsem to celé sama bez jakékoliv inspirace v jiných kartách. Proto je tam takhle viditelný ©. Přece jenom každý, kdo si dá takovou práci s větším projektem si to chrání mnohem víc než nějaký hloupý avatar. Ale moc ráda bych znala váš názor. Rozhodla jsem se tedy ukázat tři náhodně vybrané kartičky + podkladové kousky v černobílé formě.


Nedokážu popsat, jak dobrý je to pocit, mít to z krku. Když jsem kartičky dneska ukázala na facebooku, hodně lidí mi to pochválilo a dokonce byly i nějaké návrhy, že bych to mohla začít prodávat. Vím, že na to sice nemám, ale abych řekla pravdu, chrochtala jsem blahem. Člověka hrozně moc potěší pochvala po odvedené práci a tady to u mě platí snad stonásob. Jsem ráda, že už můžu napsat pouze v kostce postup a mám hotovo. I když jsem to časově měla vcelku pod kontrolou, pořád to nademnou viselo. Každopádně jsem si jistá, že je to to nejlepší, co jsem ze sebe kdy vymáčkla a i když to zní jako vychloubání, tak jsem na to hrdá.

Za měsíc odjíždím do Alp se školou na vodu, tak se hrozně moc těším. Miluju hory, miluju rafty a vodu. Jenom mě mrzí, že ze třídy nás jede tak šest, sedm. Já osobně si myslím, že je to velká škoda. Ale i přesto se nemůžu dočkat. Jedu s kamarádkou a doufám, že tam bude hezké počasí. Byli jste někdo na řekách Möll nebo Isel? Bývat bychom měli v Obervellachu někde v kempu, takže pokud někdo bude znát, tak taky podejte info :)

Hrozně moc ráda bych začala zase něco psát. Ruku na srdce, po tom roku mi opravdu chybí všichni ti mí vysnění hrdinové. Budu se s nimi muset konečně rozloučit a najít si nové kamarády. Už mám vymyšlený i děj a hlavní postavy. Moc se těším, až vám dám přečíst prolog a jsem zvědavá, co na něj budete říkat! Doufám, že to bude mít alespoň z části tak velký ohlas jako Netto paperi.

Teď si půjdu nachystat ještě věci na zítra, kdy jedu s dětma, které půjdou k prvnímu sv. přijímání na pouť. Každý rok jim tam připravujeme různé hry a každý rok se tam víc a víc těším! Držte nám palečky, ať vyjde počasí! :)

Kterak si Rory bacily ochočila

11. února 2012 v 23:26
Zdravím. Ve čtvrtek jsem pořádně vymrzla a včera jsem projistotu půl dne nemluvila. Školu jsem zabalila i s tím, že mi ve dvou předmětech už hrozí absence nad 20%, což je celkem brzo na to, že ještě není ani měsíc druhého pololetí. Tak jsem zalehla k televizi, zapla notebook, projížděla různé fashion blogy, kontrolovala slonné počasí v Alpách přes webkamery a chlastala čas. Vypili jste někdy pěhem hodiny tak tři litry horkého čaje? A taky vám pak bylo tak nehorázně blbě? Pokud ne, tak to, prosím vás, ani nezkoušejte. To už je fakt lepší mít v krku ozubená kolečka. Myslela jsem, že prasknu. Na to, že normálůní dny skoro nepiju - teda, tak maximálně půl litru denně. Není to dobré, ale ve škole pítí nemám a když nepiju do tří odpoledne, tak potom už ani nemám žízeň. Ale zase když mě něco bolí a vřelý čaj pomáhá, tak si nějak nepřipouštím následky. Mavíc to byl výborný, sladko - kyselý šípkový čaj s meruňkou od Picwicku. Mňam. Přes oběd jsem se vyspala a jak jsem zjistila, podařilo se mi usnout u Mahjongu, tak na dvě hoďky, takže jsem měla zaručeně jeden z nejvyšších časů. Muhehe. A víte, že Spider Soliter je taky dobrá hra?

The Killers - Romeo And Juliet

Objevila jsem svého nejlepšího kamaráda, co se týče všelijakých krémů, které by teoreticky v zimě měli hydratovat a výrobci za ně chtějí sumy. Tak nějak jsem si padla do oka s obyčejnou kosmetickou vazelínou. Koupila jsem si větší balení od Balei s měsíčkem asi za 50,- Kč a ikdyž ji používám asi tak měsíc, skoro neubylo. Četla jsem na to recenze, kde byly názory tak půl na půl. Jedni perfektní, druzí by si na sebe nic takového nedali. Většina pravděpodobně nemůže zkousnout to, že obsahuje jeden olej (fakt netuším, jak se jmenuje) z ropy. A to je prý na jejich kůži moc velkej sajrajt. Ale je to opravdu jedna z mála věcí, která mi svými účinky vyhovuje. Vždy jsem měla v zimě tak hnusné a popraskané rty, že jsem vážně nevěděla co s nima. Teď, když si je každý den mažu, mám pocit, že jsou lepší než v létě. Tamé zeď celkem trpím na suchou kůži hlavně na kukách (vyletím z domu a rukavice si nikdy nevezmu). Vždy si je natřu večer než jdu spát (problém je, že se pomalu vstřebává...) a do rána je mám krásně hladké a hydratované. To samé platí s obličejem - je to hlavně dobré na strupy, které pan nejdou pod make-upem tolik vidět. Ale pokud si budete mazat i obličej (např. na lyžování), nepřežeňte to, protože vazelína je opravdu hodně mastná. Těším se, až ji pořádně odzkouším v Alpách. Uvidíme, jestli bude tak krásně vzdorovat velkému větru a shěhu tak, jak se jí to daří s mrazy. Používáte ji někdo? Jaké máte zkušenosti?

Jinak víte, že přesně za měsíc jedeme do Alp. Těším se tam čím dál víc a čím dál víc mám pocit, že se ty hory vzdalují... Nestála jsem na lyžích rok, o jarních prázdninách nejspíšu budu taky doma. Aspoň si odpočinu, odělám něco pro ročníkovku... Ale dneska to bude krátké. Jdu si lehnout, není mi zrovna nejlíp a navíc vevím o čem psát. I když líp než včera. Dobrou noc"


Jsem největší bestie pod sluncem.

6. února 2012 v 23:23
Je moc fajn dozvědět se, že jsem vlastně nepřející a škodolibá svině, vážně. Alespoň vím, co si o té holce mám myslet. Nejsou to ani tři roky, co jsme byly šíleně veliké kamarádky. Došla jsem do třídy a nikoho jsem neznala. Bavívaly jsme se taková čtverka asi rok. Naštěstí mi to přestalo stačit a tak nějak jsem se skamarádila se s ostatníma, perfektníma děckama ze zbytku třídy. A jsem za to vděčná, hrozně moc. Buď jsem se tak změnila já, nebo ta slečna, důležité je, že si pravděpodobně celkem solidně lezeme na nervy. Buď jsem já tak nehorázně zhloupla, nebo ona tak nehorázně zarogantněla, nemůžu si pomoct. Teď se asi chovám stejně jak ona, že? Měla bych se krotit, ale člověka to mrzí, zvláště když se to dozví od holky, se kterou býval (nebo si to alespoň myslel) nejelepší přítel. Na podrazy jsem si zvykla od ostatních. Zvykla jsem si na její blblou náladu, ale abych řekla pravdu, toto jsem nečekala. Je jenom otázkou času, kdy se neudržím. Pěkně jsem se spálila. Stejně jako dneska ruku o kamna... I v té kose to hodně pálí.

Namarie (Lord of the rings)

Byla celkem aféra z fotkami nenarozených dětí u škol (pro ty, kteří neví, tak tady). Co si o tom myslíte vy? Patří to do škol? Jsem ráda, že v tomto ohledu mám naprosto jasno. Je to svinstvo. Nechápu matky, jak můžou dobrovolně nechat své dítě zavraždit. Nechápu politiky, proč to neberou jako vraždu. Nechápu doktory, kteří to s čistým srdcem udělají. Já osobně bych za to dávala stejné tresty jako za vraždu. Proč? I nenarozené dítě je dítě. A postižení? No a co. Hezky nám to tady funguje - jsi na obtíž? Pryč s tebou. Takové ty pohádky o tom, že postižené dítě bude jenom trpět, jsou podle mě lež. Nebo to, že za krátkou dobu po porodu zemře? Vždycky je naděje, ne? Schválně, zeptejte se postižených lidí, jestli by byli raději, kdyby je jejich vlastní matka zabila? Kolik vám odpoví kladně? Věřím, že jestli to bude jeden z tisíce, tak to bude moc. My si možná nedokážeme představit jejich život, ale oni zase ne ten náš. Skládejme si třeba tisíc důvodů, ale ruku na srdce, oni jsou většinou mnohem šťastnější než my. Meznají spěch dnešního světa, neznají podrazy, které každý den líčí na obyvatele a pracovníky. Oni mají svůj svět, který žijí. A my nemáme právo za ně rozhodovat. Ať jsi matka nebo ne. Co s otázkou, jestli do škol či ne? Podle mě to tam určitě patří. Ať si co nejvíce děvčat uvědomí, co je to za hnus. Vidět své dítě takto, jak jej popisují fotografie musí být... příšerné. Obdivuju matky, které to unesou, to ano. Ale to rozhodně nezmenšuje můj odpor k nim. Jak by asi bylo jim, kdyby se dozvěděli, že jejich matka nad potratem přemýšlela? Moc do smíchu asi ne... Tak proč toto dělají? Vím, že s tímto názorem bude souhlasit jen velice málo lidí. Věřím, že vymyslíte hodně důvodů, proč potrat uskutečnit. Vysoká škola, zaměstníná, kariéra. Dobře, ale na to jste měli myslet dřív. Pak se naskýtá možnost znásilnění. Zcela neplánované, dítě by vám onu událost celý život pouze připomínalo. Ale stojí to za to? Zabít něco tak čistého? Téma, které není nikomu příjemné, ale ať se tady najde alespoň jeden člověk, který by změnil názor, budu hrozně moc ráda.

Z extrému do extrému, tak pojďme na něco příjemnějšího. Léto se sice moc neblíží, ale i tak se pomalu dívám po plavkách do Chorvatska. Abych řekla pravdu, naprosto mě učarovaly plavky z nové kolekce H&M (jen doufám, že se k nám do zapadákova dostanou). Jenom musím říct, že ho nemám zrovna po ruce a ne mockrát se tam dostanu. Na internetu píšou ceny kolem 350,- Kč. Chtěla bych se vás zeptat, jestli tolik opravdu stojí nebo je to víc? Protože když se tam dostanu, tak pokukuju spíše po doplňcích, které mají naprosto úžasné. Plavky mě zaujaly dvoje. Vím, že je to ještě daleko, ale i tak bych ráda znala dáš názor.


# BÍLÉ: hrozně moc se mi líbí řešení zavázání kolem krku a kamínky. Navíc miluju kombinaci bílé a opálené kůže (děkuji za to, že ta moje se opaluje hodně dobře). Kamínky tomu dodávají skvělou eleganci. Ale zase se bojím, že jestli se mi tam šňůrky a kamínky vypálí, nebuse to byladat moc hezky s případným výstřihem, popřípadě s šaty bez ramínek.

# BRONZOVÉ: jednodušší a hodící se na každé obyčejné koupání. Hrozně moc mě zaujala zlatavá barva. Další plus dávám jednoduchému střihu a celkévé absenci ramínek, které slibují hezké opálení bez jakýchkoliv nežádoucích proužků.

Je to kolekce 2012, takže těžko říct, kdy ji dovezou. Jak už jsem řekla, H&M moc nenavštěvuju, takže pokud by je náhodou někdo už viděl, byla bych moc ráda, kdyby jste mi dali vědět, jak vypadají naživo. Taky si moc ráda vyslechnu vaše názory.

Bude zima, bude mráz...

1. února 2012 v 22:04
Abych řekla pravdu, celkem mi ty ruské mrazy už lezou na nervy. Z domu vycházím beznála v mínus patnácti, nikde žádný sníh, jen holé silnice, stromy, pole... Nic. Všechno vypadá jak na jaro, jen kdyby tu nebyla tak nehorázná kosa. Řeknu vám, že bych v této době nechtěla být bezdomovcem. Fakt že ne. V BKK nám zrovna teď sněží a je tam solidních -10°. Musí se hezky lyžovat... Sníh je zmrzlý, žádné rozježděné břečky. Prostě krásný prašan. Jediné minus má ta hnusná mlha. Jednou jsme jeli z Kaiseburgu, prvních pár metrů dobré. Ale na rovince jsme vjeli do mlhy a jakýkoliv orienační smysl byl v háji. Můžu jenom děkovat za to, že jsme spončili jenom v hlubokém prašanu. Takovéto výmysly počasí ráda nemám... Někdě sluníčko, tak -3°a jede se.

Paddy Kelly - Why Don't You Go

Praha se letos o prázdninách opět nekoná. Jo, sice jsme to vyměnili za lepší, ale mrzí mě to... Mám to město ráda. Abych řekla pravdu, celkem se mi po těch letních vycházkách stýská. Tropické noci, procházky po přeplněném Karlově mostě. Víte, že Hradčany jsou nejlepší tak kolem deváté, desáté večer? NA člověka narazíte spíš náhodou, vidíte celé osvětlené město, hradní stráž si tam pochoduje dokola a občas se vysměje lidem, kteří si zaleou do jejich budky a snaží se vyfotit šmejdským foťákem na mobilu. A pak se samozřejmě diví, že jim to nejde. Ještě tu fotku mám, i když na ní nejde vůbec nic vidět. :) Chci se tam dostat na výšku... I když říkají, že Praha není zrovna bezpečné město. Buď Praha nebo Vídeň. Vzhledem k tomu, že německy neumím říct ani ten popel, tak se budu muset cpát do našeho hlavního. Jsem zvědavé, co za ten rok bude. Jestli vůbec udělám maturitu, jestli se na nějakou výšku dostanu. Kdo ví.

Nechci do té autoškoly. Do školy jsem dnes šla víceméně jen na dvě hodiny + tři čekat v šatně na pitmou teorii. Mohla jsem být doma hezky o půl druhé, takto tojedu v pět a to budu ještě moc ráda. Však co lepšího si člověk může přát, fakt... Ach jo, proč já jsem tam musela lozit. Stejně mi ten řidičák nikdo nedá, protože su neschopná sa naučit třeba jenom to, jak zabočit aniž bych nevjela do protipruhu a nesrazila se s něký jiným. Popřípadě abych to nevzala přes pole. Budou tu ze mě mít fakt radost, až budou auto tahat s příkopu.

V podnělí jsem byla po dlouhé době u koní. A řeknu vám, měla jsem toho navlečeného na sobě víc než na lyže a stejně jsem myslela, že než dojedeme domů, tak mi ty nohy upadnou. Byla jsem jak kus ledu. Už jenom proto chci alespoň tak březen, duben. Nebo jenom březen a desátého. Rakousko, BKK. Jo, těším se tam. A závidím holkám, že jsou v Alpách. Fakt že jo. Ještě dlouhý 1 měsíců, 8 dnů, 14 hodin 56 minut, 34 sekund (do 10. 3.; 13. hodiny). Tak moc, moc se tam těším.

Omlouvám se za překlepy, ale ve škole mají hrozně moc šmejdskou klávesnici! (Článek byl napsaný ve škole, ale zveřejněný až teď.)

Víte, jaký je problém opravdu malé holky?

30. ledna 2012 v 23:03
Že na ples nejde v podpatcích nižších ja deset centimetrů. Poté zamozřejmě dva dny nechodí. A víte, co je můj průser? Že se mezi ty malé řadím. Další mínus je, že jsem ty boty měla nové. Chodila jsem v tom doma, ale každý den jsem je měla na sobě maximálně hodinu a to jsem i tak vždycky skončila někde u PC nebo televize. Takže boty se přirozeně moc nerozchodily. Pak jsem po pěti hodinách na plese jen pajdala jak blbec. Při tanci mi to nevadilo, to se mi podařilo to nevnímat. Když jsem ale měla někam odejít, myslela jsem, že umřu. A co byla největší kravina? U stolu si ty boty sundat. Těch pár minut sice bylo osvobozujících, ale když jsem se měla znovu obout, byla bych raději, kdyby mi ty hnáty upadly. Miluju lodičky a ostatní vysoké boty, ale v létě. Protože bělat blbosti po půl roce na podpatcích na parketu zdruba osm hodin je vážně blbost. Jsem zvědavá, jak moc si to budu do příštího roku pamatovat. Ale bylo to tam krásné. Skvělé, úžasné. Potkala jsem skvělé lidi, nevyhrála jsem nic užitečného, ale i přes to to bylo perfektní. Mimochodem, nevíte, jak se zbavit puchýčů, které se vám objevují furt dokola?

Kelly Family - I Can't help myself
Abych pravdu řekla, mám za sebou asi jeden z nejlepších víkendů. Ne doslova, věřím, že jich bude víc. :) Ale poprvé od začátku roku nemám pocit, že se všechno jenom kazí. Chtěla bych, aby to vydrželo dýl. V pátek jsem byla na ospavě jedné spolužačky. Celé kouzlo bylo v tom, že do podlední chvilky nevěděla, co na ni čeká. Bylo hezké vidět to dojetí... Jenom mě mrzí, že jsem musela brzo odjet. Nebylo mi dobře, navíc jsem na druhý den na ráno slíbila pomoc s chystáním plesu.

Zítra se vrátím ze školy brzo, tak bych chtěla jít fotit. Ve středu mám tu pitomou autoškolu. Jak já na ni nejsem zvědavá. Pitomé teorie, pitomé jízdy (steré zatím stagnuju; alespoň do března). Nechci v té škole sedět do tří jen kvůli tomu, abych udělala zkoušky. Nějak po řidičáku nežízním, fakt že ne. Dojím se toho, nechci řídit. A je mi jedno, co si o mě myslí ostatní. Jsem blbá, jo, říkali mi to. Ale já v tom autě prostě jezdit nechci. Bojím se jízd, bojím se zkoušek, bojím se toho, co bude, až tu kartičku budu mít. Jediné, k čemu je to dobré je vymluvit se na auto, že nemůžu pít. Nejsem člověk, co by alkoholu nějak moc holdoval. Vlastně vůbec. Nějak ho nemám ráda, hnusí se mi.

Víte, jak jsem mluvila o Chorvatsku? Už vím chatu i místo, kam pojedeme. Je to vesnička/městečko Rabac a podle fotek (např. tady) to tam vypadá... no, perfektně :) Može máme nějakých 300 mětrů od domu, který má hrozně moc kouzelný balkon s výhledem na moře, na kterém budou překrásné večeře. Ještě pár dnů a budu to mít všechno opravdu naplánované do detailu. Moře je tam krásně čisté, živě si dokážu představit celé dny na pláži, občas si vlézt do moře a zaplavat si, jinak se jenom opalovat a nic nedělat. To zná tak krásně. Jenom doufám, že náš termín nebude zrovna ta výjimka, kdy tam bude hnusné počasí. Ale ne, nebude. Určitě ne :) Nebyli jste tam někdy někdo? Je to tam stejně krásné jak na těch fotkách?

Ale teď jdu spát. Na biologii pro dneček kašlu a pokračování tohoto bude zítra. Nebo někdy jindy. Dobrou noc!

Nikdo neví, co před ním skrývá jeho přítel.

23. ledna 2012 v 21:36
Zdravím. Rozhodla jsem se, že mě tady na tomto blogu přestaly bavit avatary. Prostě se mi v článku nelíbí. Mám ráda jednoduchost a pojem upravené podle mě znamená prachobyčejné zařazení do bloku, YouTube proužek s hudnou a čas od času nějaká ta fotka k tomu. Nemám ráda přeplácané články. Stejně tak designy. Když už jsme u toho, tak toto půjde co nejdřív pryč. Nelíbí se mi to a je to hnusné. Chci nechat barvy - respektive pozadí stránky a obdélníček na text, ale to je všechno. Dál chci nechat jen původní návrh s animací, která tu zatím není (a kdoví, jestli bude). Potřebuju tomu nějak dodělat menu. A přemýšlím o to, že bezmu rozpracovaný design, který měl být na kone.blog.cz a jenom předělám barvy, protože ten je na stejný způsob. A tam už asi stejně nebude mít uplatnění. Navíc je dělaný ve stylu spíš jako osobní blog. Jenom jsem zvědavá, kdy se mi to začne chtít předělávat. Měla bych si konečně vyřídit svoje resty. A že jich mám.

Soul Surfer - Bethany's Wave

Přemýšlím, co s povídkama. Nebo spíš kterou si mám vybrat. Mám vcelku slušně rozvrženou jednu koňskou, kterou jsem si schovávala na kone.blog.cz. Chtěla jsem s ní automaticky přejít sem, ale J.T. mi vrazila brouka do hlavy s fantasy. Neříkám, že tomu žánru nějak moc holduju, já raději píšu reálné přáběhy, které se můžou stát. Ale je pravda, že mezi mou TOPku se řadí právě nějaké knihy s prvkem fantasy. Je to výzva, protože já vždycky obdivovala ty, co to dokážou vymyslet. Menší zkouška mé mysly, co ze sebe vůbec dokáže vydat. Mám hrubou osnovu, ale bohužel je to málo. Ale pořád mě tak nějak žene kupředu Lewis. Měl na to on, tak proč bych něco nemohla dokázat i já? Třeba jen ze setiny tak dobré jako jeho Narnie? Ne, je to hloupé takto to srovnávat. On byl osobnost, on uměl. Já? Nejsem nikdo a neumím vůbec, ale vůbec nic. Bla bla blaaa.

Jinak, těším se do Alp, víte to? Hrozně moc. Zbývá ještě 46 dnů, 15 hodin a 40 minut. Nánaná... Nedočkám se. Chci si konečně pořádně zalyžovat. Navíc předevčírem tam konečně napadl sníh i dole, takže se třeba nebude jezdit jen na technickém. Stejně je to divné. Pochopila bych, že tady je deset centimetrů bahna a všuce jinde v ČR mají sněhovou kalamitu (nebo také záplavy, pravdaže), ale v BKK nasněží na začátku prosince a drží se to i v tom blbém údolí minimálně čtyři měsíce. Letos napadl sníh o dva měsíce pozděj. Třeba by to mohlo znamenat, že budeme mít sníh i za ty dva měsíce. Mohli bychom, že? Krásněj zmrzlej, nerozježděnej sníh od devíti do čtyř. Ne jak minulý rok, kdy celý týden lilo a kaluže se tvořily už v 9:05, když po sjezdovce přejel první lyžař. Jo, to bylo taky hrozně fajn. Nejhorší týden v BKK. Ale pořád to byly moje milované Alpy, že. Takže jsem si víceméně ani moc neztěžovala. Co mi taky jiného zbylo. Přišla jsem mokrá ze sjezdovky, najedla jsem se a spala. To byla celá náplň minulých hor. Ještě jsem byla nemocná, myslím. Takže paty jsem do vesnice vystrčila tak jedenkrát a to jen proto, abych si přišla pro figurku Shleich (každý pobyt si kupuju jednoho koně; jenom tam, nikde jinde)

A víte, kam se ještě těším? K moři. Po osmnácti letech. Bude teplo (snad), válení na sluníčku, upalování, flákání se a nic nedělání. To zná tak hrozně krásně. Žádné učení. Myslela jsem si, že po uzavření nám dají pokoj. Houby s octem. Jen za dnešek nám stihli slíbit dalších X testů a jsem z nich fakt hrozně nadšená. U učitelky jsem si opravovala známku o stupeň, z trojky na dvojku. Bude hrozně fajn dostat hned první známku v dalším pololetí pětku. Chtěla bych to chytit hned od začátku. Ale když mě se do toho učení tak nechce. Chci mít alespoň týden volno. Jenom spát, hledět na filmy a o škole ani neslyšet. Pak bych možná byla schopná se něco naučit. Nebo bych zlenivěla uplně. Vlastně se celkem těším na výšku. Netuším proč. Budu daleko od domova, učení bude tak 10× víc jak na lycku. Ale hlavně, že se tam těším. Nechte mě ještě chvíli při tom. Až pak budu za dva roky nadávat, třeba tu najdu tento článek a lištím si.

Dobrou noc, jdu do hajan. Nebo si zítra místo učebnic přibalím do školy polštářek. Kamarádka to tak dělala minulý rok a myslím, že si vezmu příklad. Mějte se. Mimochodem, tím titulkem nechci říct, že jsem nějaká svině, co není upřímná k přátelům a lidem, které má ráda.

Tak jsme to všechno hezky zvládli.

21. ledna 2012 v 13:00
Třeba se mi zase začne dařit. Vlastně už začalo. Co jsem mohla, to jsem si opravila. Známky sice nejsou ideální, ale rozhodně lepší, než mi původně vycházeli. Chtěla bych hrozně moc všem poděkovat, ale vzhledem k tomu, že tady to nemá vůbec žádnou váhu, tak si to nechám přímo pro dotyčné. Bez cizí pomoci bych to nezvládla. Vůbec nic. Na to, jaký byl ještě včera blázinec, tak dnes jsme nehnuli ani brvou. Slečny, které měly na starost polonézu na dnešní školní ples si vzaly volno, zbytek poodcházel v průběhu dne. Takže na konci nás tam zbyla horko těžko třetina. Takže jsem byli propuštěni zhruba o půl hodiny dřív, než jsme měli. Jediné, co mě mrzí, že nevyšlo jsou chvály. Bohužel snad 90% okolí je nemocné a na mě taky něco leze, tak jsem kostel dneska nechala bez přejíždění do ostatních vesnic. Snad příště. A hrozně moc se těším na studentskou, která by měla být za tři týdny. Zhruba.


Jinak, moje nová srdcovka. Je to písnička z mého milovaného Soul Surfer. Hledala jsem ji tak dva měsíce a vůbec jsem si neuvědomila, že ji vlastně celou dobu znám v české verzi (které tu mimochodem byla minulý článek). Je mě jasné, že s tímto se do vkusu nikomu moc netrefím, ale já miluju tyto workshopové kapely. Ať už je to Hillsong, Planeteshakers nebo ostatní. A hlavně si myslím, že zahraniční křesťanské kapely mají mnohem jinou úroveň jak ty naše. Samozřejmě, vyjímka potvrzuje pravidlo. Ale líbí se mi, že mají většinou mnohem více členů než je obvyklé u našich kapel. A čím více lidí zpívá, tím je to hezí. Další, takové menší plus je to, že angličtina je prostě lepší, zvučnější jazyk. Nanana... You give and take away. Miluju. Stejně tak film a Bethany Hamilton je jeden z největších vzorů. Ona nic nezahodila, bojovala až do konce. Je důkazem, že Ježíš stojí při těch, kteří se nevzdávají. Mé problémy jsou oproti těm jejím nic. Doslova. A kolikrát mám chuť se vším praštit? A kolikrát to udělám? Přála bych si mít její vytrvalost. Hrozně moc. Teď po zkouškovém jsem si ten film znovu pustila a znovu jsem hleděla jak tela na nové vrata, co ta holka dokázala. Samozřejmě, pouze film. Ale podle skutečné události. AnnuSophiu Robb mám jako herečku také hodně ráda, takža jaképak copak. Soul Surfer je snad jediný film, který mi něco dal. Tedy, který mi to dal v takové míře.

U delší dobu přemýšlím, jestli definitivně nezavrhnout kone.blog.cz. Mám to tam ráda, tím blogem jsem žila zhruba čtyři roky. Dřív jsem si hrozně moc přála velkej adminskej tým. Ale teď si uvědomuju, že na spolupráci nejsem dobrá. Jsem vůdčí typ, který by všechny jenom komandoval. Navíc mám ráda svůj vlastní, soukromý pořádek. Všechno hezky seřazené a do toho holky nutit nemůžu. Další věc je, že prakticky nemám možnost nikde publikovat mé nekoňské fotky, povídky a grafiku. A pokud chci, aby se někdo podíval a zhodnotil to, potřebuju blog/stránku, které se budu věnovat naplno. Ne jako doteď. Další věc je tadyta vykecávačka. Co já vím, jestli ji mám zveřejňovat na netu? Ale zase... jak už jsem kdysi psala, je fajn se někdy poohlédnout za minulostí a klasický ruční deník se mi psát nechce v obyčejný textový soubor bych otevřela tak dvakrát, třikrát. Jo, je to hloupé a nezodpovědné můj život rozhlašovat do světa, ale na druhou stranu skoro nikdy nepíšu nic konkrétního, nic, čeho by mohli ostatní zneužít. Doufám teda.

A k tomu novému, co tu vyrostlo. Nejsem s tím moc spokojená... Představovala jsem si to trošinku jinak. Samozřejmě, ještě tady chybí animace, které by měla všemu dominovat. Jenomže jsem si s ní včera dokonale sekla počítač a už jsem neměla nervy na to, udělat to znovu. Jinak obrázky, které jsou vlevo jsou víceméně taky srdcovky z Badu. Přemýšlím, že je natáhnu až úplně dolů a zafixuju to. Ale na to je ještě hodně času. Nejprve musím udělat vzhled pro kamarádku, které ho slibuju už asi dva měsíce. Ostatní mají pravdu - naslibuju hory doly a udělám kulové. No, měla bych s tím něco dělat, já vím. Nebo se na všechno vykašlat a už neslíbit ani popel.

Přežij zítřek, přežij zítřek. Nebo dnešek?

18. ledna 2012 v 10:18
Tak jsems e teda rozhodla si dát 'studijní' prázdniny. Není mi dobře, navíc musím na zítra udělat dvě prezentace a boučit se na dvě písemky. Navíc bych došla domů až tak kolem páté a to bych se ze všeho zbláznila. Tak moc bych si přála, aby byl zítřek dopoledne a já napsala všechny testy alespoň na dvojku. Od té doby to bude fakt už jenom leháro. Zítra po škole ke koním, v pátek s kamarádkou ke zpovědi, na bazén, do kavárny a pak na chvály. Ideál. V sobotu velká flákačka doma a v neděli schůzka s animátorama. Od příštího týdne ve škole zase všechno od začátku, s čistým štítem. Někdy si říkám, že je škoda, že takto od znova nemůžu začít i s životem. Jako třeba teď. Ve těch hloupých dvou zkouškových týdnech jsem protivná a hnusná na všechny kolem sebe. Nejvíc mě mrzí, že i na ty nejlepší přátele. Štve mě, že se neumím brzdit, že vlastně neumím vůbec nic. Měla bych si sehnat nějakou duchovní obnovu. Jakoukoliv, kdekoliv. Chci se dát konečně dohromady... Mám pocit, že od Vánoc jsem všechno do kopru. Jo, nepodílím se na tom jenom já, ale z velké většiny ano.

Co se týče školy, kromě toho, že z ní šílím, tak to tam doposud dopadlo celkem dobře. I když jsem párkrát pěkně nadávala a vztekala jsem, tak například v matematice při mě stáli všichni svatí i s anděli. Doslova. Písemku jsem napsala těsně na známku - půl bodu dolů a jsem v háji. Navíc když se započítala do průměru, měla jsem tři setiny pod polovinou. Ale o pololetí na známky kašlu, za pět dní začínám znovu a doufám, že se mi bude dařit líp. No, uvdíme.

Víte, jak mě štve to počasí tady? Tři stupně nad nulou a pokud napadne nějaký sníh, tak do deseti hodin je z něho břečka. Proč tu nemůže být napadnutého půl metru jako někde v Jseníkách? Chtěla bych konečně lyžovat, saňovat, bobovat, brustit... Má být zima, všude jsou kalamity, neví kam se sněhem a co my z toho máme? Kulové. Těším se do Alp. Hrozně moc. Jen doufám v to, že ten týden bude vydařenější než minulý rok. Že připadně více sněhu i dole, že bude celý týden takových hezkéch pět pod nulou a sníh vydrží hezký, zmrzlý a bez kaluží. Prosím, prosím. Myslím, že bych si to zasloužila.

Včera jsem se po dlouhé době podívala na poslední zfilmovaný film ságy Narnie. Dřív jsem viděla začátek a nějak mě to nenadchlo. A tím jsem vlastně celou Narnii zametla pod koberec. Až díky tomuto filmu jsem si uvědomila, jak moc mám ten příběh ráda. C. S. Lewis je můj asi největší vzor. Nejsem si jistá, protože jsem to celé nečetla (což po zkouškovém rozhodně musím napravit). Spisovatel víceméně ukázal Ježíše v Aslanovi, velkému klu a králi celé Narnie. Je dobrý, pomůže v nouzi. I když ke křesťanství shlíží stále míň a míň lidí (alespoň u nás; a bojím se, že ve světě není situace o nic víc růžovější), on napsal knihu s katolickým podtextem a donutil ostatní číst. Ano, i když si všichni možná tu souvislost nepřipustili, věřím, že to museli podvědomně alespoň trochu vnímat. Hlavní je, že i ti, kteří nejsou křesťané s tou knihou nehodili do kouta a zbaběle od ní neutekli .A právě to na něm obdivuju nejvíc. Moc bych si přál něco takového vytvořit. Něco smysluplnějšího než ty hloupé stájové románky, které nejsou k ničemu.


Co bych třeba mohla konečně udělat...

12. ledna 2012 v 23:16
Vyprdnout se na školu a odjet někam daleko. Stejně se mi tam nedaří, ať dělám cokoliv. No, tedy, jak kdy a kde. Biologie se mi dnes po hodině a půl čumění do sešitu vzdala a v testu jsem podělala pouze jednu otázku a druhou polovičně. Amu jsme projistotu nepsali a rozhodně mě to vůbec nemrzí. Nechápu, proč tam nemůžeme matematiku prostě opakovat. Škola nikdy nebrala ohled na to, co nás baví, tak proč by s tím měla začínat? Bez ohledu na to, že to, co děláme stejně nikoho nebaví. A nač nám budou testové otázky na přijímačky, když neuděláme maturu? Na hodně věcí, viďte.

Takže za prvé. Dát si horkou vanu, vypadnout na vzduch, začít se trochu hýbat. Vzít psa, jít si zaběhat, vytáhnout brusle, sehnat sníh a jít lyžovat. Cokoliv, abych se trochu protáhla. Mimochodem, jak jste na tom se sněhem? V západních čechách mají sněhové kalamity, rakouské Alpy hlásí maxima sněhové pokrývky za posledních X let. A my? My tu máme jaro, vážení. U koní jsem pobíhala s ruzepnutou bundou a to jenom proto, protože se mi nechtělo jít ji pohodit do stáje a všude kolem bylo bahno. Už chápu, jak se na slovensku můžou medvědi probouzet ze zimnío spánku. Ale což, já bych si s tímto počasím dokázala vystačit. Teplo, slunko a já jsem spokojená. Jediné, co mi leze na nervy je výběh plný bahna a mé rozškubané tenisky, se kterýma jsem se tam dnes zabořila skoro po kotníky. Ještě teď mi v blátivé kouli leží na podvratí. To až najde někho z rodičů. Jediné, co chci, aby byla velká kupa sněhu v Alpách (která tam není). Od začátku zimy dole v údolí (cca 700m.n.m) pořádně nenasněžilo. Jedeme tam za dva měsíce a já se fakt pomalu děsím toho, že budem jezdit na vodě jak minule. To bylo taky totiž hrozně fajn, celý týden lilo. A teď máme na sjezdovkách jen technickej sníh. No, uvidíme. Jo a taky se pořádně vyspat a najíst. Nejedla jsem pořádně tři dny, jsem z té školy vymaštěná a jediné, oč mi jde jsou známky, na nic nemám chuť. Jediné, co jsem dnes sněhla pořádného byl ten hnusný holandský řízek v jídelně.

Take me home, country roads. Silně nesympatická a návyková písnička.
Musím si začít šetřit peníze. Chci v budoucnu svého koně totiž. Některého,kterého budu milovat alespoň částečně jako Bennyho a kterého mi nikdo nebude moct vzít. Ano, jezdím sice v té nejlepší stáji, která může být. Ale už je mi hloupé jezdit na koni, na kterém chce jet jeho majitelka. Přijde mi, že jsem až moc velký sobec, který se vprdne fakt všude, kde jenom překáží. Ach jo. Nikdy jsem se nechtěla motat někde, kde bych byla navíc. Vlastně ani nevím, jestli mě tak berou i ostatní, nebo jenom já. Asi mi to všechno fakt leze na mozek.

Víte vy co? Já na výšku nejdu. Sice uplatnění mít nebudu, ale co se dá dělat. Jsem dva týdny protivná jak pes a to mi ve škole skoro o nic nejde. Známky se na přihlášky nepíšou. Jsem vážně zvědavé, co budu provádět u zkouškových. To asi fakt budu muset být zavřená v pokoji, nikoho k sobě nepouštět, abych ho náhodou neseřvala. Mám na mysli hlavně kámoše, na kterých mi záleží a se kterýma jsem se tento týden stihla už párkrát pohádat nebo jsem na ně byla přinejmenším příjemná jak shrek na pohádkové postavy v jeho bažině.

Poroučím se. Jdu spát a nechat si zdát o mých oblíbených školních snech. Třeba znovu o tom, jak mě žere sešit matiky, jak na mě řve kamarádka proto, že jsem jí něco nedonesla nebo proto, jak po učiteli tělocviku hážu medicimbálem (tento jediný se dá) Dobrou noc.

Přibere si další věci, aby měl toho času ještě míň.

5. listopadu 2011 v 0:20
To, že nemám čas vám asi došlo, že ano? A co udělá normální člověk? Přibere si další věci, aby měl toho času ještě míň. Je to logické, že? Jo, mám skvělé logické myšlení, vážně. Když jsem ve stáji, tak většinou odjedu do školy kolem sedmé a domů se vracím o dvanáct hodin pozděj. U koní je takový fajn odpočinek, i když se z tama vracím utahaná. Ale mnohem víc mě ničí škola. Může mi někdo vysvětlit, proč jsem lezla na přírodovědné lyceum!? Zamordovat mě přece můžou i jinde, nebo ne? Lištila bych si za ten býběr ročníkové práce. První (extra šílené) téma bylo pravda a lži v knize Ferda mravenec. Vzhledem k tomu, že to fakt číst nehodlám a už vůbec nejsem zvědavá na to, co tam Sekora psal za hovadiny, velice rychle jsem se rozhlížela po dalším tématu. Našla jsem to až v ICT druhé skupiny. Údaně se tam učí grafiku, tak nějaké témata byly i v ročníkovkách. Víceméně jsem počítala s obyčejným obalem na CD, ale ouha. Je to moc lehké (s čím jsem tak trochu počítala). Takže je tu druhá možnost - 32 kartiček kvarteta. Nevím s čím, nemám obrázky, nevím nic. Jo, alespoň budu mít toho půl roku co dělat. A otázka je, jestli se mi to vůbec povede graficky zpracovat - což bude taky sranda. Možná si v grafice přece jenom věřím trošku moc.

Jinak, představuju vám moje mové kamarády. Včera jsem si od kamarádky dovezla dvě andulky. Jednu přirozeně zbarvenou - zelenou. Je hodně mladá z domácího chovu a potom o něco starší samočku modro-žluté barvy Losty. Fotky obou můžete vidět dole :) Jednou už jsem ptáčky měla, ale bohužel jsem je koupila už nějak nemocné a hlavně staré, takže víceméně neochočitelné. Byla jsem prcek - bála jsem se já jich a bály se oni mě. Když mi umřely, slíbila jsem si, že už doma žádného ptáka nechci. Jenomže začátkem jsem se začala cukat, ale nakonec pouze plané řeči. Co mě zalarmovalo byla až zpráva kamarádky, že mají mladé. Tak teda zbývalo už uvést do provozu starou popraskanou klec a ptáčci se mohli stěhovat. Za ty dva dny se spolehlivě naučily rozeznávat, kdy jsou otevřená/přivřená dvířka a kdykoliv se tak stane, jsou z klece pryč. Zrovna tatínek mi je před chvílí pustil (pozn. čas 0:18). Takže buď zamču dveře, půjdu spát a budu doufat, že je nezalehnu (nemusím dodávat, že tato možnost je nemyslitelná), nebo tu budu půl hoduny skákat a chytat dva papoušky, kteří mi právě usnuly na garnýži.

A já se jdu odebrat na kutě, dobrou noc.

Liskni si, Rory.

28. října 2011 v 23:52
Ano, dobře. Souhlasím, je hovadina mít dva blogy a dvě jiné přezdívky.. Poutnice se mi mega líbí, ale už nemám právo si měnit nicky. Takže odedneška zase Aurora. Holka, co si nechává říkat polární záře a myslí i o svém blogu kdoví co. Dejte mi někdo po hubě, třeba se po dlouhé době konečně vzpamatuju. Ná na ná na nááá.

Jo, už týden se snažím napsat osmnácou kapitolu Enpéčka. Kam že jsem se zatím dostala? Po třetí odstavec, dál ani ň. Nejde mi psaní a štve mě to. Věděla jsem, že když se na to začátkem školního roku vykašlu, tak že už to nedopíšu. A nejen toto... Pochybuju, že budu schopná rozjet nějakou jinou povídku. Zajímalo by mě, kde zmizlo to moje rozhodnutí napsat k NP i druhý díl. Už i název jsem měla vymyšlený. A jak to všechno dopadlo? Zapadla jsem do hnusného bahna, které mě tak uvěznilo, že už se z něj pravděpodobně nikdy nevydrabu. Věděla jsem, jaké budou následky a přesto jsem se na to vykašlala. Dejte mi facku, další.

Ten počítač by mi měli zase sebrat. Priority, které jsem si ujasnila, když jsem PC neměla zmizely velice rychle. Už tady zase sedím vylepená do půlnoci. I když poposedávám, z nudy aktualizuju stránku a nudím se. Hlavně, že sedím na prdeli a čumím do monitoru. Kdybych alespoň dělala něco učitečného - grafiku (která teď mimochodem vypadá jako od pětiletého dítěte), psala (jak skvěle na tom teď jsem, jsem vám už řekla), fotila, kreslila... No, prostě dělala cokoliv kromě toho pitomého howrse. Blokly mi stránku povídek ze Stmivka (oprávněně, Rory dělala borčus v administraci) a naučila jsem se s tim žít. Rozečtené povídky čtu ve škole na mobilu a až zkončí, tak se definitivně zdejchnu. S bloklým howrse bych se taky naučila žít. Stejně to tak brzo dopadne, protože bráškovi kamarádi si zakládaj multiúčty a přihlašujou se od nás. Když jsem na ně už vyběhla, víceméně se mi vysmáli do obličeje. Nejhorší je, že jednoho z nich právě sponzoruju (nebo on mě?) Každopádně, kdyby jste se tam někdo registroval a neměli jste nikoho, kdo by vás pozval, udělejte mi maličkost. Při 3. kroku registrace do kolonky Váš sponzor napište 'Aurora.Tanner'. Budu vám moooc vděčná. A jo, za toto mi můžete dát taky přes hubu.


A mimochodem, zamilovala jsem si písničky od Credencu ^^ Jsou prostě dokonalí. A nejlepší je Madridská hymna. A za toto mi neliskejte!

A já se klidím, nebo nakonec skončím ukamenovaná. Mám náladu pod nulou. Nadávala bych a štve mě to. Jenomže co mám dělat? Jediné řešení je se fakt zavrtat se do peřin a týden nevylézt. Mějte se. Třeba se mi bde zdát něco hezkého a zítra přijdu s něčím pozitivním.

Je půlnoc a já píšu dopis Kapuletové.

26. října 2011 v 13:17
Konečně mám zase svůj počítač. A taky z poloviny udělaný nový pokoj. Ne, že bych si nějak extra stěžovala, ale ta bleďounce růžová už mi lezla na nervy. Nakonec jsem zvolila kombinaci zeleno bílé + malinko žluté na nejmení štěnu (respektive stejnou stěnu jako ostatní, pouze ji z většiny zakrývá stará obrovská skříň...). Když jsme u toho, stále tu mám brajgl jak v tanku. Poličky jsou čerstvě natřené, věci z nich naházeny na zemi a na postely. Jo, asi si dneska ustelu na stole - každopádně je tam nejvíc místa. Koberec jsem vyměnila za plovoucí podlahu a mám pocit, že tu jde vidět každý bordel. A taky tu jde vidět, že je všechno křivé. Doslova. Taky mohli na ty zdi použít vodováhu, když už nic jiného.


Od včerejška jsme s Julií Kapuletovou nejlepší kamarádky. Opravdu. Ta holka je v pořadí druhý člověk, kterému jsem napsala dopis - ne tak zcela ze svobodné vůle, pochopitelně. Ráda písu svoje témata, ne dopisy literárním postavám. Ne proto, že bych knihy nesnášela, nebo tak něco. Ráda čtu. Ale hlavně vymyslet něco originálního a dodržet přitom dopis je trošičku oříšek. Hlavně když to má znít alespoň trochu jako sloh od osmnáctileté holky. Jo, jsem puntičkář, ale slohy jsou poslední dobou jedny z věcí, na kterých mi záleží. Bla bla bla... asi bych zse měla začít psát. Celkem mi to chybí.

Venku je hnusně. Pokud to není úplně nutné, nevystrčím z baráku ani patu. A proč taky, že? Jo, su hnilá, ale fakt se mi tam nechce. Ach jo, kde jsou ty krásné časy letních prázdnin, kdy jsem tak leda ležela u bazénu s kývlíčkem jahodové zmrzliny před sebou? Chci to znova. A nebo kdyby to teplo být fakt nemohlo, tak aspoň na měsíc odjet někam pryč. Paleko předaleko, za hory, za doly. Odpočinout si, zbavit se všeho, co mě teď štve. Jo, je to fakt hezká představa.

Mimochodem, nemáte někdo nějaký menší, hezký a útulný srub v Alpách? Který byste mi mohli na pár měsíců vypůjčit? Zásobu dřeva a krb pokládám za samozřejmost. Jo, je to tu zase. Ještě to není ani půl roku, co jsem se vrátila a už bych tam jela zase. A na dýl než jeden týden. Chci být zas ta malá holka ve druhé třídě, co bždycky brečela, že bez maminky nikam nepojede. Tehdy jsem Alpy nesnášela a každý rok si přísahala, že další zimu se prostě nikam odvézt nenechám. A jak to dopadlo? Je ze mě závislačka. Jak hezké, že?

Poroučím se a jdu se zachumlat do postýlky. Mějte se fajn a užijte si prázdniny.

Mimochodem, článek jsem začala psát před dvěma dny. Dopis Kapuletové už jenom čeká na přepsání do PC a do kýble s barvou jsem v noci nešlápla!

Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

2. října 2011 v 22:16
Jo, kéž bych se tímto heslem opravdu řídila a ne kolikrát jenom blbě kecala. Jo, možná by se této větě dalo říkat nějak jako životní motto nebo tak. Ale i když je mi ten text občas přínosem či povzbuzením, tak mám pocit že často dělám opravdu opak. Ať se snažím jak chci, vždy to projedu na plné čáře. Párkrát mě takto lidi poslali do háje a od té doby se automaticky stahuju. Pocit méněcennosti. I co se týče navazování nových přátelství - moc ráda bych měla nové přátele ale jak mi jedna kamarádka řekla - pokud člověka nepoznám pořádne jsem ostýchavá a opět se stahuju sama do sebe. Proč by se prostě se mnou měl někdo bavit? Nejsem ukecaná, většinou se mnou není sranda, tak proč by se mnou někdo měl trávit čas, když je kolem milion dalších, podle mě mnohem lepších, lidí? Abych řekla pravdu, nemám ráda svou povahu celkově. Párkrát jsem se pokoušela se změnit, ale nějak to nejde. A navíc, chci se změnit? To je druhá otázka. Jo a asi takto jsem si uvědomila jak se název blogu hodí k mé osobě... Druhý, jiný. Stejně jako já.

Soundtrack Desert Flower

Mimochodem ahoj, jak se máte? Ještě pořád žiju, to je nám ale překvapení. Od kone.blog jsem se trhla skoro úplně a tady to taky celkem stagnuje - ne, že by mě to nějak extra mrzelo. Jo, kdybych fakt neměla vůbec nic na práci, tak vám tady opět začnu vykládat jak hrozně málo času mám přes týden. Ale ta historka nebaví ani mě a myslím si, že ani vás.

A teď se opravdu modlím zato, aby o tomto blogu nevěděl nikdo, kdo mě zná reálně. Protože to, co tady píšu se nehodí ani na třináctiletou slečnu Nosáneknahoru. A teď by možná bylo místné alespoň malinko zrekapitulovat ten předcházející týden, jestli mi tento blog má v budoucnu k něčemu být. Takže jdeme po bodech:

#1. Po celkem dlouhé době jezdím opět na koních... A že jsem za to ráda. Protože za ty dva, tři roky občastného ježdění se mi tito tvorové nehorázně vzdálili. Poznala jsem to až teď. Úplně jsem zapomněla, jaké je to odpočítávat dlouhé školní minuty či nadávat na zpoždění autobusů. Ale jak se zdá, aktualizovat tyto staré 'buňky těšení' se mi povedlo poměrně v rekordním čase. Fotky doposud nemám, takže až tam někdy opět vezmu foťák, tak se třeba dočkáte (jo, že si celkem věřím!)

#2. Jsem vynervovaná z toho, že nevím co po lycku. Sice mám víceméně ještě cělý třeťák a kus čtvrťáku, ale já fakt netuším, co bych chtěla v životě dělat. Nemám ponětí na jakou školu vlézt, nevím vůbec nic. Možná jen to, že takovým mým menším snem je se na školu dostat do Prahy. Mám to město ráda (zatím jsem tam byla párkrát a to opravdu jen na otočku... takže se vlastně o nějakém 'mám ráda' mluvit ani nedá. Ale je mi to město prostě sympatické, už jen proto, že je hlavní)

#3. Akce jako Růžencová by se měli pořádat častěji. A jo, taky mě moc mrzí, že nebudu příští týden na chválách. Doufám, že alespoň studentské se mi nebudou překrývat s přípravou na Biřmování... Protože bez těch se mi celý ro být opravdu nechce. Ty děkanátské akce jsou jako droga... Začala jsem minulý rok právě s Růžencovou, poté jsem půlrok nechala plavat. Pak studentská s chválami, pár (ve skutečnosti asi jeden, maximálně dva) měsíců klid a potom už se to se mnou vezlo. A že mě to nemrzí.

#4. 'Houseparty' s těma nejlepšíma by se také měli pořádat častěji. Spala u mě kamarádka, usnuli jsme ve čtyři ráno a dělalo nám hodně velké problémy vstát na hroubou mši, která začíná v půl jedenácté. Od 17 hodin zívám a nějak se snažím nemyslet na to, že zítra vstávám o půl sedmé. Fuj. Ale člověk by nevěřil, co se za ty čtyři hodiny dá všechno sežrat, probrat a vymyslet. Třeba vtipné přidávání přátel na signálech, které jsem viděla párkrát na studentských. Proč ne? "Znáš ... ..." "Ne." "Nevadí, poznáš. *tlačítko stát se přáteli* A jdeme dál." Mám tak milé kamarádky. :) Ale na moje signály je už pouštět nebudu. Mimochodem, máte někdo signály?

#5. Jestli chci udělat maturitu, měla bych se začít učit. No, vážně by ta zkouška dospělosti špatná nebyla, ale momentálně mám tolik mimoškolních aktivit, kterých se vzdávat nebudu (ať už jsou to koně, kámoši nebo něco jiného). A pokud se náhodou najde volná chvíle, tak si velice snadno něco vymyslím. Už vidím, jak se budu snažit to všechno dohnat o svaťáku.

#6. Padám na hubu a zavírají se mi oči. Dobrou noc!

*za chyby v textu jsem se rozhodla neručit*

Život je pekný a čokoľvek ti prinesie osud, nazabudni žiť...

23. září 2011 v 21:54
Venku sice svítí sluníčko, ale přijde mi jako bych už minimálně měsíc neviděla nic jiného, než nepropustné černé mraky. Jsem utahaná ze školy (i když tam to překvapivě vychází ukázkově. Co může, tak odpadne, testy se ruší. Ale věřím, že nebudeme čekat dlouho na dobu, kdy nám to dají učitelé hezky vyžrat.) Poslední dobou jezdím s kamarádkou na kole - je to fajn holka. Skvěle si s ní pokecáš a alespoň se hýbeš. Nikdy jsem sportu zrovna nevzdávala hold, ale teď, když den zase sedím na prdeli doma (samotné se mi prostě nikam nechce), mám pocit, jako by mi kus dne chyběl. A asi začnu chodit běhávat s naším psem. Vždy tak na půl hodinky večer. Je to uklidňující, člověk může přemýšlet jak chce a občas se třeba i podaří, že přijde k slušnému závěru, což se teda mě opravdu moc netýká. Ale když už nic víc, tak bych si alespoň mohla zlepšit kondičku, když už jsem se teda úspěšně celé prázdniny válela ať doma, nebo na chatě. Jediný můj 'jakš takš' pohyb byl na táboře, kde jsem se co chvíli snažila chytit prchající dítě a ty dva výjezdy na bruslích. Měla bych se sebou začít něco dělat, však pořádně neuběhnu ani půl kilometru. Fuj, brečím sama nad sebou.

Po velmi dlouhé době jedu zítra ke koním. Jediné, co se modlím, aby konečně pominuly ty výluky, protože fakt nejsem zvědavá, abych půl hodiny čekala na vlak, který si musel objíždět půl regionu kvůli nějakému mostu, nebo co to tam opravují. Těším se za holkama ze stáje, za koníkama, které jsem pár měsíců jezdila. To ještě jako členka tehdejšího jezdeckého klubu. Ach jo. Řekněte mi, kde jsou ty čase, kdy jsem trčela na základce jako malé pískle a neměla starosti. S ničím jsem si nedělala hlavu a bylo mi moc fajn. Obávám se toho, co přijde za pár let, opravdu. Každopádně teď se těším na zátřek a doufám, že byjdou nějaké hezké fotky. Pokud budou, určitě se podělím.

Za týden je Růžencová. Těším se tam, ale tak nějak jinak, než minulý rok, kdy jsem nevěděla, co mě vůbec bude čekat. To byla vlastně taková moje první děkanátní akce. Potom byl takový ten půl rok volna, kdy jsem byla párkrát na chválách. Den po závěrečné v tanečních mě kamarádka vytáhla na studentkou mši a to se se mnou už táhlo z kopce (jak říkal kluk, který cestu do Madridu absolvoval na koloběžce: po čtyřech hodinách jízdy do kopce jsem byl rád, že to se mnou jde z kopce!). A já to vnímám stejně tak. Poznala jsem kupu perfektních lidí, jezdila na další studentské a nakonec jsem skončila mezi animátory a snažila se zorganizovat právě ono bdění mladých s Marií. Spíš jsem si tam ale připadala jako překážka čumící do zdi. Od té doby se modlím, abych na příští schůzce k něčemu byla. No jo, budu se té mé nevýřečnosti prostě muset nějak zbavit :)

A teď si jdu pustit můj milovaný Soul Surfer. Příběh o dívce Bethany, která díky útoku žraloka přišla o jednu ruku. Mějte se hezky a možná čekejte zamyšlení nad tímto filmem (které už mám 2 týdny rozepsané)

Dny plné spěchu

20. září 2011 v 16:28

Myslím, že definitivně můžu schovat letní oblečení. V této zimně bych na sebe nedala k riflím ani tričko, natož tak vzdušlé letní šaty. 'Zima' je teprve týden a já už šílím. Jsem opravdu zvědavé, co budu dělat následujícího půl roku. Miluju horká léta - dny u bazénu s přátely, vůni posekané trávy, hezké chvíle s bouřkami. Když má být podzim, tak slunečný a teplý. Žádné bláto, plískanice a provazce vody. Atmosféru barevného listí mám ráda, bohužel to, co tu panuje teď se mi nelíbí.

Na druhou stranu mám ráda zimu jako roční období. Nemůžu se dočkat sněhu (asi se stěhuju do Tyrol), lyží, sněhových válek a všech těch hloupostí, které se podle někoho na slečnu ze třeťáku už nesluší. Kašlu na ostatní, je to můj život a já jsem pořád ještě dítě, které rádo provokuje a dělá blbosti. Řekněte mi, kdo z vás by odolal pokušení nasypat kamarádovi kupu sněhu za krk? Bohužel pro mě skončím téměř vždy nejhůř :D

A dost řečí o počasí, přesuňme se k dalšímu aktuálnímu problémy. Když jsem před pár dny tvrdila, že mě to ve škole baví, rozhodně jsem to nemyslela tak, že toužím snad po milionu píseme, které mám učitelé nachystali na zítra. Máme čtyři hodiny prus tělocvit. To, že píšeme test každou hodinu (a ještě z tak hrozně moc pitolých témat) je přece úplně normání. V učebnicích mám nehorázný bordel, půlu jich ještě ani nemám koupenou. Sešity mám smíchané s prvákem a druhákem.

Každopádně teď jdu dojíst misku hroznů od tety, udělat dalších sto věcí a potom se možné dostanu k tomu učení. Mějte se fajn!

Povídání o povídání o Madridu

18. září 2011 v 1:08 | Arie
SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE SE SVATÝM OTCEM V MADRIDU 2011.

Pouť, na kterou se vydalo kolem tří tisíc mladých z česka. Někteří cestovali klasicky autobusem, jiní šli pěšky, jeli na kolech či na koloběžce. Také jsem tam chtěla jet, bohužel nebyly peníze a jak se později ukázalo, tak ani žádná taková větší známost, se kterou bych tam mohla trávit volné chvilky. Takže je možná i dobře, že jsem zůstala doma, protože i když tam bylo na dva miliony mladých katolíků skoro z celého světa, tak si nedokážu představit, že bych se tam někde motala 'sama'. Španělsky jsem se nikdy neučila, moje angličtina je bídná a němčinu tady raději ani zmiňovat nebudu. Vím, že bych nebyla tak úplně sama, ale i tak bych většinu dní pravděpodobně strávila v nervozitě, co bude druhý den, jak se dostanu z metra, kde se najím a tak podobně...

Abych se nějak dostala do původně naplánovanáho článku - po prázdninách jsem opět byla na studentské mši svaté, jejímž tématem bylo právě JMJ Madrid. První jsem váhala, jestli vůbec jet. Ale bylo to vlastně ve vedlejším městě a když už nic jiného, tak jsem doufala, že potkám alespoň pár kamarádů. A udělala jsem dobře.

Program po mši byl následující: prezentace s fotkami poutníků, kteří se na předprogram v Tarragoně a následně do Madridu dostali autobusem. Bylo řečeno hodně zajímavých slov a myšlenek. Potá nastoupila cyklopouť Orlů a jako třešinka na dortě přijel jeden kluk, který celou cestu absolvoval na koloběžce. A právě tomu, co se týče hodnocení, bych dala jedničku s milionem hvězdiček.

Abych řekla pravdu, místy se mi chtělo i brečet. Protože už jenom to, že jeden člověk dokáže ujet téměř tři tisíce kilometrů aniž by měl jisté jediné ubytování na noc by se mnohým zdálo zcela nemožné. To všechno s minimem věcí (asi tolik, kolik se toho vleze na takovou koloběžku - víc toho neměl) a minimem financí. To člověk opravdu jenom doufá, že někdy zažije alespoň z poloviny takové chvíle jako on. Kdo by to nevzdal, kdyby hned první noc neměl ve spacáku kaluž vody? Kdybych měla být upřímná, pravděpodobně bych se otočila a druhý den bych si to mašírovala domů jak namydlený blesk.

28 dní s Bohem. I přes mnohé těžkosti to muselo být něco úžasného. A navíc všechna jeho rozsáhlá svědectví... Co mě asi nejvíce zaujalo byla jeho víra. Pokud něco potřeboval, chtěl, tak prosil Boha. A on ty dary dostával. Mnohdy v mnohem větší míře, než o ně žádal. Pokusím se vám teď přepsat to, co jsem slyšela i v dokumentu Cesty víry a možná proto mě to i v pátek zaujalo asi nejvíc:

Všichni víme, že ve Španělsku je země občas hodně vyprahlá, žádná voda a celkově prostě taková měnší poušť a vesnice/města tam jsou občas hodně daleko od sebe. Neměl vodu a vesnice byla až za dalších 40 kilometrů - prosil Pána o vodu na pití. Za chvíli se před ním objevil dům, takže jeho majitele poprosil o trochu vody, kterou dostal. Jakmile se obyvatel dozvěděl, že je poutník, dal mi chlazenou vodu a pozval ho do bazénu. Jakmile byl na odchodu, strhla se průtrž a začalo pršet. Jak později zjistil, majitel domu am byl pouze na skok, aby provedl nutnou údržbu.

Krásný příklad, že Ježíš nám dává mnohem víc, než o co mnohdy žádáme. Stačí vytrvat ve své víře. A podobných případů bylo na jeho cestě spousty.

Mrzelo mě, když byl konec. Je pravda, že většina byla utahaná, ale jsem si jistá, že bych další svědectví v jeho podání mohla poslouchat ještě hodně dlouho. Nakonec jsme se odebrali na místní faru, kde byly připraveny špekáčky k opékání a konečně čas pozdravit přátele. Já upřímně doufám, že od této mše se budu na svět dívat úplně jinak, než doteď.

Na závěr ještě přidávám hymnu světového setkání mládeže z Madridu 2011. Je překrásná... Moc bych si přála ji někdy zazpívat v českém znění se scholou. Bohužel to není moc reálné.

Don't worry

8. září 2011 v 19:09 | Rory
Já prostě nemám ráda toto počasí. Nevadí mi déšť a chlasné počasí venku jsem taky ochotná přežít, ale když už je takové kosa i v domě, tak to je zlé. Mám najednou pocit, že můj pokoj zútulněl a vůbec se mi z něj nechce vycházet. Už tady chybí jenom hořící kamna. Moc ráda bych zase kreslila, bohužel si nějak netroufám.

Něco z mého archivu...






 
 

Reklama