Duha barvy karamelu - prolog

22. května 2012 v 15:00
PROLOG

"Můžeš mi říct, co si o sobě myslíš?" vyjel můj otec hned, jak jsem zůstala hledět na prostornou a nově opravenou vilu.

"Měla by jsi být alespoň trochu vděčná svému bratrovi! Jenom díky němu si to můžeme dovolit."

"Ale já mu vděčná nejsem. Stejně jako tady nechci bydlet." Ona nebyla zase tak velká náhoda, že jsme se přestěhovali zrovna do ciziny a zrovna do hor. Všichni věděli, jak moc mám ráda Třeboňskou pánev, rybníky a hlavně rodný jazyk. Němčinu jsem sice ovládala, naši zastávali názor, že Martínkovi prostě ostudu udělat nemůžu, takže jsem skončila jako premiantka třídy, na kterou se všichni dívali skrz prsty. To bohužel nezměnilo nic na tom, že jsem ten jazyk nesnášela. Byl tvrdý, ošklivý.

"Tak to si budeš muset zvyknout," zasyčel jedovatě. "Teď buď tak laskavá a dones si alespoň tvé věci do pokoje. Potřebuju prázdné auto, tak si to vytahej a potom si klidně odejdi kam tě srdce ponese."

Nemělo cenu se jakkoliv vzpouzet. Jak já, tak on věděl, že by stejně nakonec dosáhl svého, tak proč to komplikovat a nechat ze sebe dělat ještě většího debila než je nutné. Mlčky jsem vzala poslední dvě tašky, které mi zbývaly a zamířila jsem do prvního patra velkého domu. Posměšný pohled mého bratra jsem nechala jedním okem pustila ho hlavy a druhým jsem ho vypustila zpět do světa.



Jakmile jsem se ocitla v mém novém království, hlasitě jsem za sebou práskla dveřmi a doslova se sesypala na novou, širokou a polštáři vystlanou postel. Věděli, že nic takového nechci. Pokud tady s nimi mám žít, chtěla jsem, aby šlo všechno bohatství mého bratra mimo mě. Neřadila jsem se mezi ně, nechtěla jsem sem. Ale moc dobře jsme všichni věděli, že i přesto, že osmnáctku jsem už oslavila, tak jsem bez nich prachprostá nula. Nemám kam jít, nemám uplatnění, peníze, možnosti. Nejsem nic. Vymysleli si to perfektně, větší ponížení mi připravit nemohli.

Hlavu jsem zabořila do jemně zelených plyšových polštářků a z očí mi začali téct slzy. V tuto chvíli mi bylo jedno, že řasenka se mi na očích dlouho neudrží a já budu vypadat jak čarodějnice.

Snažila jsem se oproti tomu všemu obrnit, tvářit se před světem jako by bylo všechno v nejlepším pořádku a zároveň tak vést soukromou a zuřivou válku s rodinou. S vlastními rodiči a bratrem, které nenávidím. Kteří nenávidí mě.


Hrozně moc bych si přála, aby mi to tentokrát vydrželo co nejdýl a abych se snažila psát kvalitně celou povídku. Vím že vám, kteří jste četli NP, to může připadat trochu stejné. Bohužel je, ale můžu slíbit, že to bude pouze ze začátku. Samozřejmě, prostředí tam nechám. Nechce se mi psát jinde než v horách a navíc potřeuju psát jinde než v Česku. A Rakousko je mi opravdu nejblíž. :)
 


Komentáře

1 Heidy | Web | 22. května 2012 v 17:43 | Reagovat

Moc se mi líbí jak dáváš příběh jinam než do Česka. Já bych asi nedokázala psát z jiné země :D Možná tak z nějaké fantasy :)

2 Serri | Web | 22. května 2012 v 18:19 | Reagovat

Moc se těším na první díl. Zase je to něco nového!

[1]: Souhlasím. Česko je v povídkách vzácně ;)

3 Aurora | E-mail | Web | 22. května 2012 v 18:41 | Reagovat

Děkuju, holky :)

[2]:[1]: Je to proto, že já Českou republiku vážně hrozně moc nemám ráda. A bohužel nedokážu psát v místě, které nesnáším. Proto to vždycky přestěhuju do Alp. Ale ráda bych nějakou změnu, proto chci po této povídce psát povídku někde z přímořské oblasti :)

4 Majda | Web | 22. května 2012 v 20:53 | Reagovat

Jo, naprosto s tebou souhlasím. Taky nemám ráda Čechy. Hodně cestujeme a pokaždý je mi smutno, když se sem musím vrátit. Největší splín mě přepadne vždycky na hranicích, když vidím ty casina a night cluby... Jasně, mám tu rodinu a kámoše, ale nejradši bych je všechny naložila do autobusu a odjela s nima pryč. Třeba do Itálie, Anglie anebo Rakouska. Taky ho miluju, je takový čistý, upravený, ale stejně jako Annie, štve mě němčina. Fuj! Strašnej jazyk... Je zajímavý, jak jsem se do toho příběhu vžila. Protože mám skvělou rodinu, spoustu přátel a navíc můj nejbližší člověk je brácha. Ale tak jak si to napsala-prostě a jednoduše, jako každý tvůj příběh, "Karamelka" bude určitě skvělá :)

5 Týna | Web | 23. května 2012 v 13:59 | Reagovat

Alpy jsou krásné, je tam úžasné lyžování a ty hory! Ale tak trochu musím nesouhlasit, já mám totiž svůj domov ráda :D Ráda cestuji, ale delší dobu bez svého domova bych nepřežila :D Proto. Ale v povídkách to nemá skoro žádný význam. Mám ráda v knížkách všechna místa, ale hlavně musí být dobrá ta povídka :)
Prolog mě zaujal, teenager (nejspíš), který nesnáší své rodiče a sourozence - jak pravdivé :D Doporučovala bych jí spíš vodě odolnou řasenku, pokud brečí často :D Pobavilo mě to.. :)
A pro Ror osobně: Děkuji za hlas u Katty, u tebe si to vážím víc, než u kohokoliv jiného.. :)

6 J.T. | Web | 24. května 2012 v 15:26 | Reagovat

Nevím, jestli mám jen ráda ten náš bohatý jazyk nebo i možná trošku tu naši malou zemičku...jelikož píšu fantasy, nějak mě netrápí otázka, kam zasadit děj. Co se týče Ridicule...zmínila jsem ČR a to bylo, co se týče místa, naprosto všechno :D A Dotyk divokej je prostě kdesi v USA - Nevadě :D taky nespecifikováno .)
Je to krásný, jelikož jsem už něco málo četla, jsem v ději trochu napřed...takže se těším, až se dostaneme dál. Vím, že je tohle jenom úvod, ale doufám, že neplánuješ takto krátké díly? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.