Duha barvy karamelu - 1. kapitola

24. května 2012 v 22:29
PRVNÍ KAPITOLA - ZAŽÁTEK KONCE?


Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid.
Já tam, já tam dávno už měl být.
Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím,
nestihnu to nestačím.
Promiňte vážení, mám veliké zpoždění.
Bez dechu, ve spěchu, ženu si to po mechu.
Pověřen úkoly, ženu si to po poli.

Pokojem se rozezněla melodie mého mobilního telefonu. Byla to snad ta nejcharakteričtější písnička, kterou jsem našla. Tehdy, když jsem bydlela ještě doma a byla malé a spokojené dítě, tak se snad nikdy nestalo, že bych kamkoliv přišla včas. . Přehodila jsem si přikrývku přes hlavu, ale když po pár sekundách píseň neskončila, vyhrabala jsem se z teplých peřin. Nechtělo se mi. I přes slunečné počasí nemohl teploměr ukázat víc jak pět stupňů nad nulou.

"Adélo?" vyhrkla jsem pár sekund potom, co jsem na displeji spatřila jméno mé kamarádky. Byla jedna z mála, která dokázala pochopit mou situaci. Člověk, kterého jsem si za svého život vážila snad nejvíc.

"Nazdar emigrante," pozdravila se smíchem v hlase. "Jak se tam vede, ještě tě neshodili ze skály?"

"Prosím tě. Ne, že by to byl špatný nápad, ale musela bych vyšplhat ještě o pár set výš. Víš jak se k tomu stavím - celá žhavá nakřivo se tady šplhat po kopcích."



"Za čas se zase vrátíš, uvidíš!"

"Sama dobře víš, že to tak brzo nebude... prostě tou nesamostatnou krávou, za kterou mě naši mají, asi opravdu jsem. Ale dost o mě. Jaké je u vás počasí? Co Direkta?" Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na nezvladatelnou kobylu, které mě párkrát málem zabila. Když jsem ji potkala, o koních jsem věděla leda tak velký prd. I přesto se mi nějak dokázala dostat pod kůži. Celé čtyři roky jsem ji jezdila a možná právě díky své tvrdohlavé a divoké povaze se stala nesmazatelnou součástí života. Doma jsem ji nechala pouze s těžkým srdcem.

"Dirrie," jak jsme jí často přezdívaly, "se má perfektně! Jak se konečně oteplilo a slezl sníh, tak hrozně moc pracujeme!"

"Moment, děláš si sandu?" vyhrkla jsem a při pohledu okna se otřásla zimou. "Tady je minimálně půl metru sněhu!" Neměla jsem to tady ráda a neměla. Stejně jako studené zimní počasí.

"Tak mi ho sem hlavně neposílej!" zasmála se s lehkostí v hlase. "Tady to kvete a jsou tu dvacítky. Dirrie pracuje perfektně. Chodíme ven každý den a za těchto pár dnů udělala největší pokrok, co jsem u ní viděla." Co tím chtěl básník asi povědět?

"Naznačuješ, že já jsem s ní neudělala nic?"

"Neber si to špatně, ale vážně vypadá, jako by jí to teď víc sedělo. Všechno jde jako po másle." Bolelo to... Věřila jsem, že pro ni dělám maximum.

"Tak... hlavní je, že je spokojená, ne?"

"Bezpochyby," odsekla jsem.

"Uvidíš, že jak přijedeš, bude z ní ten nejzlatější kůň, kterého jsi viděla." Hýřila optimismem a dobrou náladou. Přála jsem jí to, ale my jsme s Direktou patřily k sobě. Věděla jsem to.

"Můžeš mi říct, co tím sleduješ?" vyhrkla jsem. Nemohla jsem se dál tvářit jakoby nic. "Jde ti o to, abys mě dostala ještě níž na dno, tak ti gratuluju."

"Taky si to všechno nemusíš brát tak osobně... řekla jsem ti snad, žes s ní nic neudělala?"

"Jo, právě teď..."

"Jenom jsem ti řekla, že je to moc šikovné zlatíčko! Vlastně mám pocit, že jí nevyhovoval tvůj přístup. Nevím, ale přijde mi, jako by tě vůbec neznala, nedůvěřovala ti. A ty jí vlastně také ne"

"Pracovala jsem s ní čtyři roky! To se přece kůň a jezdec nemají šanci poznat, že jo," dodala jsem sarkasticky.

"Když si to tak vezmu, taky tě pořádně neznám ani já a to se známe deset let. Neber si to zle, jsi hrozně uzavřená."

"Jsem taková jaká jsem. Pokud by někdo opravdu stál o možnost mě poznat, nebyl by to velký problém. Myslela jsem, že tobě jsem se otevřela dost. Bohužel to nemělo asi žádný smysl."

"Nečerti se hned," zasmála se. "Ale fakt, je škoda, že tady nejsi... Chci abys viděla naše úspěchy."

"Aby jsi se po mě mohla vozit a ukázat mi na vlastní oči, že já jsem ta neschopná a nezodpovědné."

"Jestli to chceš slyšet, tak ano. Mám na to takový názor, jak říkáš a podle toho, co říkají ostatní, tak nejsem sama," vyprskla. V jejím hlase nebylo slyšet ani kapku rozčilení, za které se to snažila všechno schovat. Výsměšné podtóny byly tak lehce identifikovatelné...

"Čeho tím chceš docílit?" Řvala jsem. Do očí se mi tlačily slzy a pocit zbytečnosti a zmařených čtyř let se potlačit nedal. Milovala jsem tu kobylu a věřila jsem že ona mi náš vztah oplácí. Nejvíc mě ale mrzelo, že mi celou u dobu lhala... Všechny ty roky, co jsme se znali se jen přetvařovala. Zajímalo by mě, proč to dělala. Nebo vlastně možná raději ne. "Co chceš slyšet? Že v životě nesednu na jakéhokoliv koně? Jak chceš."

"Ale Anno..."

"Jo, gratuluju ti. Docílila jsi svého, v životě se ti na Direktu nepodívám, když se u tebe má tak perfektně. Pokud ti šlo o tohle, prosím. Ale lhát jsi mi nemusela." Rychlým pohybem jsem hovor ukončila.

Mrzelo mě to. Všechno uvnitř mého těla vřelo. Toužila jsem vypustit páru, jak to bývá v některých dětských seriálech. Rozeběhla jsem se ven z mé zelené skrýše a snažila si co nejméně všímat zbytku mé rodiny. Bratrovy pokřiky jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. V předsíni jsem na sebe hodila nejteplejší bundu spolu s vysokými boty a vyběhla vstříc zasněženému lesu za domem.

Prudké stoupání mi v tuto chvíli přišlo jako absolutně ideální. Rozběhla jsem se plným tempem a snažila se ze sebe dostat všechnu energii. Bohužel něco neznámého mě stále hnalo dál. Moje plíce tápající po dechu jsem nechala být a i kdybych chtěla, mé nohy se jakékoliv přestávce bránily. Stejně jako má mysl. Chtěla jsem všechno vykřičet do světa. Říct lesu, jak moc mě má přítelkyně zklamala, jak moc mě to vzalo a rozesmutnilo.

Zastavila jsem se až na menší vyhlídce pár set metrů nad vesnicí. Všechno jsem měla jako na vlásku. Opřela jsem se o mohutný strom a pouze přerývaně dýchala.

"Můžeš za to ty," zamumlala jsem polohlasem směrem k obci. "Kdybych tě nikdy nepoznala, nepřišla bych o ni a ani o kamarádku." I když se celý život pouze přetvařovala, měla jsem ji ráda. Chyběla mi pořád stejně, i po tom, co jsem se dozvěděla. "Nesnáším to tady!"

Pomalu jsem se svezla do mokrého sněhu; bylo mi jedno, že budu mokrá nebo je zima... Takto jsem si to nikdy nepředstavovala. Direkta byla osobnost. Někdo, kdo si mě dokázal získat. V životě si nevytvořím podobný vztah s jiným zvířetem. A proč se o to vlastně snažit. Našim se stejně vždycky koně příčili, tak proč jim jedenkrát neudělat radost. Stejně teď už je to zbytečné. Všechno je zničené. Konec. Začátek konce...




Hrozně moc vám děkuju za překrásné a hrozně milé komentáře. Abych pravdu řekla, nůbec jsem s takovou účastí nepočítala. slibuju, že s budu upravdu snažit, abych vás nezklamala. Ještě jednou děkuju!

Na závěr bych chtěla přidat takové oznámení, zatím neaktuální. Vzhledem k tomu, že do prázdnin budu dělat zkoušky z autoškoly a obhajobu ročníkové práce, tak nevím, jak moc to budu zvládat. Možná se povídka od poloviny července do začátku prázdnin pozastaví. To bych ale vážně nerada, protože vím jak to dopadlo s Netto paperi...
A ještě jedno. OPd příštího pátku bude nová kapitola vycházet vždy v pátek namísto čtvrtka.
 


Komentáře

1 J.T. | E-mail | Web | 25. května 2012 v 9:15 | Reagovat

Však ty můj názor na tvoje psaní znáš, je to úžasné...

2 Serri | Web | 25. května 2012 v 14:43 | Reagovat

Je to moc hezký začátek! Já když píšu nějaký rozohovor, často je takový "vypatlaný" - nemá cíl. Ale tenhle díl je moc hezký! Opravdu, moc hezky píšeš.

3 Majda | Web | 25. května 2012 v 19:44 | Reagovat

Direkta? Strašně moc se mi to jméno líbí :) Vždycky když něco píšu, tak je pro mě nejtěžší vymyslet normální jména :D Adéla je teda fáákt moc milá holka. Takovou bych za kamarádku chtěla mít...

4 Heidy | Web | 26. května 2012 v 20:15 | Reagovat

Rory moc se mi líbí jaké tam děláš obraty ve změně děje. Moc se mi líbí jak vše skáče hezky postupně až na dno. Jsi opravdu psací božan! :)

5 Wheel | Web | 27. května 2012 v 14:44 | Reagovat

Páni, to je úplně úžasné! Ze začátku to vypadalo na mírumilovný rozhovor a na konci taková "zrada". Když jsem to začínala číst, tak jsem to vážně nečekala. Fakt jsi talent! :-) Jen tak dál. Ale doufám, že se s Direktou ještě uvidí a jen tak jí nevypustí ze života :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.