Nepopsaný papír: prolog

7. listopadu 2011 v 22:28 |  Nepopsaný papír
PROLOG

"Co si přejete?" ozval se za mnou hlas s přiškrceným podtónem. "Jste na soukromém pozemku, slečno." Kdybych tu práci náhodou dostala, tak pracovat s tímto protivou…

"Hledám pana majitele stáje, pěkně prosím." Malý úšklebek jsem poslala do protější stěny a pomalu se otočila. Co kdyby to byl náhodou nějaký jeho příbuzný? Teď není čas riskovat.

"V tom případě počkej tady. Ke koním se nepřibližuj, nejsou to plyšové hračky." On se jakékoliv posměchy zakrývat nesnažil. O pár kroků jsem se vrátila a zadívala se na mladou hnědku a toho, kdo kolem ní poskakoval. Mladý kluk, ode mě starší maximálně o pár měsíců. Byl střední postavy s tmavými, nagelovanými vlasy. Jeho snědou pokožku zvýrazňovalo světlé triko v kombinaci s moderními džínami. Přesně takový typ kluka, po kterém slintaly téměř všechny slečny ve Finsku.

V ruce držel jednu z nejnovějších verzí iPhonu a aby se neřeklo, čas od času přejel jemným kartáčem hnědčinu sametovou srst. Zamračila jsem se. Někoho takového by neměli do stáje ani pouštět. Ze zvědavosti jsem očima přejela celou stěnu boxu a zastavila se až na červeno-bílé cedulce, oznamující jméno Tennessee. Narozena zhruba před dvěma lety z matky Tinstiny. I když jsem se o ten pravý dostihový sport nějak přehnaně nezajímala, to jméno mi bylo známé; Tinsti, spolehlivá reprezentantka rakouské země v zahraničí. Jenom velmi málo se stávalo, že by jejímu jezdci zkazila výhled na cílovou čáru něčí záda. Není to tak dávno, co dala dostihovým drahám sbohem a odešla dovádět na velké pastviny spolu s hříbaty. Ať bych do této stáje řekla cokoliv, určitě bych jim nepřidělila koně s tak vynikajícím rodokmenem.

"Ty se asi v koních moc nevyznáš, co?" rýpal. A že mu to šlo na jedničku.


"A proč myslíš?" Ser… štve mě.

"Protože bys věděla, kdo byla její matka, už by ses prosila, jestli si můžeš pohladit tak vzácného a drahého koně." Koutky se mu zkroutily do zahořklého a posměšného úsměvu. "Víš, ony to malé holky dělají."

Pohár trpělivosti právě přetekl. "Mohl bys mi laskavě říct, kde najdu šéfa?"

"Že by stál přímo před tebou?" No potěš koště. Nějak se mi nechtělo tomu věřit, ale co když… Ne, žádné když; nemůže to být pravda.

"Vážně? To je kuriozita, jen ta se nevidí, aby stáji šéfoval dvouroček - ať je jeho matka slavná sebevíc." Bod pro mě.

"Tak co chceš?" Chlapečkovi se nelíbilo, že jeho pitomé řeči odrážím zpět k němu. Ale má, co chtěl.

"Práci. Inzerát byl jak ve škole, tak na webovkách této stáje s datem minulého týdne, takže žádné ale." Asi nemá cenu ho pouštět ke slovu. "Všechno bych splňovala - každý den nástup po škole, víkendy klidně od rána. Mezi námi, čím déle se tady zdržím, tím líp. U koní jsem vyrůstala a vím, jak to ve stáji chodí." Jsem zvědavá, co za výmluvu si vymyslí. Měl dost podmětů mě vyrazit okamžitě, už jenom proto, jak krásně jsem se k němu chovala.

Chvíli stál na místě a mračil se. Poté uvolnil karabinu, hřbílko pohodil na zem a otráveně si něco mručel pod vousy.

"Pojď," ozvalo se nakonec.

Cupitala jsem jako ocásek na konec stáje a dál do úzké delší uličky plné dveří. Po pár metrech ostře zatočil a zaplul do jednoho z výklenků - byla jsem překvapená, celá místnost na vás okamžitě dýchla stařešinou, ale jak elegantně se někomu povedlo všechny ty věci poskládat, to bylo neuvěřitelné. Navzdory rozvrzané postele v koutě bych si to tady dokázala představit jako můj pokoj. Velké a zašlé fotografie ve starých rámech, decentní nábytek a velký huňatý koberec; naprosto ideální, pomyslela jsem si.

"Tak hele, budu upřímný. Kdybych měl jakoukoliv další nabídku, vezmu ji. Jelikož se ale snažím najít někoho, kdo tu aspoň trochu pomůže, zhruba půl roku, ale po všech se tu slehla zem, dostaneš šanci. Vezmi na vědomí, že tě budu kontrolovat; sebemenší průser a letíš. Čekají tě tu klasické věci - místování, čištění, vyhazování a stahování koní z pastvy," ušklíbl se. "A ještě bonus - tu remontu máš na starosti. A varuju tě, je to kůň mého bratra, jestli se jí něco stane, je po tobě." Teness? Drahá dostihačka, o kterou bych se měla starat? Mají tu snad více skvostů, mezi nimiž se malá jeví jako outsider? "Jestli se osvědčíš a budeš makat na plno, máš tři a půl tisíce na ruku, když ne, můžeš tomu tady zamávat."

"Ale Tenessee... dostihačka, proč zrovna já?" Slova se ze mě jenom chrlily, nedokázala jsem je zastavit.

"Protože jsem já tvůj šéf a já ti dávám rozkazy," zamručel nakvašeně. "Nikdy z ní dostihačka nebude, jde o to, aby se milost dáma nenudila. Vycházka, lonže, cokoliv. A znova ti opakuju, je to kůň mého bratra, jestli se s ní něco stane, zakroutí ti krkem, za to ručím.

"Fajn." Možná by mi pomohlo, kdyby se vyjádřil, alespoň malinko. Každopádně, jestli mě ten druhý vyhodí, tady tomuhle to až tak vadit nebude. "Ještě jedna otázka - pastevní ustájení, za kolik?"

"Záleží na tom, co je to za koně."

"Appaloosa, dva a půl roku, kobyla." Překvapil mě jeho potěšený výraz. Nebyla to sice výhra, ale když už nic jiného, tak alespoň se mi to líbilo alespoň o trochu víc, než ta jeho předešlá, zamračená maska.

"Dva tisíce. Máš tam přikrmování, kováře, veterináře. Aspoň tady bude nějaký normální kůň… žádné ty přešlechtěné potvory, které jsou vychované jen ke zběsilému úprku," zašklebil se. "To ty si sem chceš dát koně, nebo někdo jiný?" A jsem tam, kde jsme byli před pěti minutami.

"Já." Jestli začne něco na způsob, že sem dám kobylu jenom proto, abych se vyhnula práci…

"Ideální. Cizího koně bych ti nikdy nesvěřil, ale za své zvíře si neseš zodpovědnost sama. Tudíž já mám klid." Z šuplíku vyhrabal několik papírů a podal mi je. "Vyplnit, donést. Na dalších věcech se domluvíme, až to budu mít na papíře," dodal provokativně, jako bych byla ten nejnespolehlivější člověk.

Ze stáje jsem vyběhla s úsměvem na rtech, po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem něco udělala tak, jak jsem měla. Nemohla jsem uvěřit, že se s tím volem dalo vůbec domluvit, a navíc ku mému prospěchu.
V originále povídka s názvem Netto paperi, kterou - tuším - většina z vás zná. Zatím, co já s povídkou pomalu finišuji, tady na blogu s ní začínám opět od začátku. Je to pěkné, podívat se zase na začátek. Pročíst si moje oblíbené hádky Herryho a Rien. Abych ale pravdu řekla, chybí mi tady ještě jedna úřední postava. Budu si na ni muset počkat :) Přeji pěkné čtení.
<< |SÉRIE N| >>
 


Komentáře

1 Mielle | Web | 8. srpna 2012 v 22:17 | Reagovat

Škoda, že není psaná dál :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.