Říjen 2011

Liskni si, Rory.

28. října 2011 v 23:52 den po dni
Ano, dobře. Souhlasím, je hovadina mít dva blogy a dvě jiné přezdívky.. Poutnice se mi mega líbí, ale už nemám právo si měnit nicky. Takže odedneška zase Aurora. Holka, co si nechává říkat polární záře a myslí i o svém blogu kdoví co. Dejte mi někdo po hubě, třeba se po dlouhé době konečně vzpamatuju. Ná na ná na nááá.

Jo, už týden se snažím napsat osmnácou kapitolu Enpéčka. Kam že jsem se zatím dostala? Po třetí odstavec, dál ani ň. Nejde mi psaní a štve mě to. Věděla jsem, že když se na to začátkem školního roku vykašlu, tak že už to nedopíšu. A nejen toto... Pochybuju, že budu schopná rozjet nějakou jinou povídku. Zajímalo by mě, kde zmizlo to moje rozhodnutí napsat k NP i druhý díl. Už i název jsem měla vymyšlený. A jak to všechno dopadlo? Zapadla jsem do hnusného bahna, které mě tak uvěznilo, že už se z něj pravděpodobně nikdy nevydrabu. Věděla jsem, jaké budou následky a přesto jsem se na to vykašlala. Dejte mi facku, další.

Ten počítač by mi měli zase sebrat. Priority, které jsem si ujasnila, když jsem PC neměla zmizely velice rychle. Už tady zase sedím vylepená do půlnoci. I když poposedávám, z nudy aktualizuju stránku a nudím se. Hlavně, že sedím na prdeli a čumím do monitoru. Kdybych alespoň dělala něco učitečného - grafiku (která teď mimochodem vypadá jako od pětiletého dítěte), psala (jak skvěle na tom teď jsem, jsem vám už řekla), fotila, kreslila... No, prostě dělala cokoliv kromě toho pitomého howrse. Blokly mi stránku povídek ze Stmivka (oprávněně, Rory dělala borčus v administraci) a naučila jsem se s tim žít. Rozečtené povídky čtu ve škole na mobilu a až zkončí, tak se definitivně zdejchnu. S bloklým howrse bych se taky naučila žít. Stejně to tak brzo dopadne, protože bráškovi kamarádi si zakládaj multiúčty a přihlašujou se od nás. Když jsem na ně už vyběhla, víceméně se mi vysmáli do obličeje. Nejhorší je, že jednoho z nich právě sponzoruju (nebo on mě?) Každopádně, kdyby jste se tam někdo registroval a neměli jste nikoho, kdo by vás pozval, udělejte mi maličkost. Při 3. kroku registrace do kolonky Váš sponzor napište 'Aurora.Tanner'. Budu vám moooc vděčná. A jo, za toto mi můžete dát taky přes hubu.


A mimochodem, zamilovala jsem si písničky od Credencu ^^ Jsou prostě dokonalí. A nejlepší je Madridská hymna. A za toto mi neliskejte!

A já se klidím, nebo nakonec skončím ukamenovaná. Mám náladu pod nulou. Nadávala bych a štve mě to. Jenomže co mám dělat? Jediné řešení je se fakt zavrtat se do peřin a týden nevylézt. Mějte se. Třeba se mi bde zdát něco hezkého a zítra přijdu s něčím pozitivním.


Je půlnoc a já píšu dopis Kapuletové.

26. října 2011 v 13:17 den po dni
Konečně mám zase svůj počítač. A taky z poloviny udělaný nový pokoj. Ne, že bych si nějak extra stěžovala, ale ta bleďounce růžová už mi lezla na nervy. Nakonec jsem zvolila kombinaci zeleno bílé + malinko žluté na nejmení štěnu (respektive stejnou stěnu jako ostatní, pouze ji z většiny zakrývá stará obrovská skříň...). Když jsme u toho, stále tu mám brajgl jak v tanku. Poličky jsou čerstvě natřené, věci z nich naházeny na zemi a na postely. Jo, asi si dneska ustelu na stole - každopádně je tam nejvíc místa. Koberec jsem vyměnila za plovoucí podlahu a mám pocit, že tu jde vidět každý bordel. A taky tu jde vidět, že je všechno křivé. Doslova. Taky mohli na ty zdi použít vodováhu, když už nic jiného.


Od včerejška jsme s Julií Kapuletovou nejlepší kamarádky. Opravdu. Ta holka je v pořadí druhý člověk, kterému jsem napsala dopis - ne tak zcela ze svobodné vůle, pochopitelně. Ráda písu svoje témata, ne dopisy literárním postavám. Ne proto, že bych knihy nesnášela, nebo tak něco. Ráda čtu. Ale hlavně vymyslet něco originálního a dodržet přitom dopis je trošičku oříšek. Hlavně když to má znít alespoň trochu jako sloh od osmnáctileté holky. Jo, jsem puntičkář, ale slohy jsou poslední dobou jedny z věcí, na kterých mi záleží. Bla bla bla... asi bych zse měla začít psát. Celkem mi to chybí.

Venku je hnusně. Pokud to není úplně nutné, nevystrčím z baráku ani patu. A proč taky, že? Jo, su hnilá, ale fakt se mi tam nechce. Ach jo, kde jsou ty krásné časy letních prázdnin, kdy jsem tak leda ležela u bazénu s kývlíčkem jahodové zmrzliny před sebou? Chci to znova. A nebo kdyby to teplo být fakt nemohlo, tak aspoň na měsíc odjet někam pryč. Paleko předaleko, za hory, za doly. Odpočinout si, zbavit se všeho, co mě teď štve. Jo, je to fakt hezká představa.

Mimochodem, nemáte někdo nějaký menší, hezký a útulný srub v Alpách? Který byste mi mohli na pár měsíců vypůjčit? Zásobu dřeva a krb pokládám za samozřejmost. Jo, je to tu zase. Ještě to není ani půl roku, co jsem se vrátila a už bych tam jela zase. A na dýl než jeden týden. Chci být zas ta malá holka ve druhé třídě, co bždycky brečela, že bez maminky nikam nepojede. Tehdy jsem Alpy nesnášela a každý rok si přísahala, že další zimu se prostě nikam odvézt nenechám. A jak to dopadlo? Je ze mě závislačka. Jak hezké, že?

Poroučím se a jdu se zachumlat do postýlky. Mějte se fajn a užijte si prázdniny.

Mimochodem, článek jsem začala psát před dvěma dny. Dopis Kapuletové už jenom čeká na přepsání do PC a do kýble s barvou jsem v noci nešlápla!

Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

2. října 2011 v 22:16 den po dni
Jo, kéž bych se tímto heslem opravdu řídila a ne kolikrát jenom blbě kecala. Jo, možná by se této větě dalo říkat nějak jako životní motto nebo tak. Ale i když je mi ten text občas přínosem či povzbuzením, tak mám pocit že často dělám opravdu opak. Ať se snažím jak chci, vždy to projedu na plné čáře. Párkrát mě takto lidi poslali do háje a od té doby se automaticky stahuju. Pocit méněcennosti. I co se týče navazování nových přátelství - moc ráda bych měla nové přátele ale jak mi jedna kamarádka řekla - pokud člověka nepoznám pořádne jsem ostýchavá a opět se stahuju sama do sebe. Proč by se prostě se mnou měl někdo bavit? Nejsem ukecaná, většinou se mnou není sranda, tak proč by se mnou někdo měl trávit čas, když je kolem milion dalších, podle mě mnohem lepších, lidí? Abych řekla pravdu, nemám ráda svou povahu celkově. Párkrát jsem se pokoušela se změnit, ale nějak to nejde. A navíc, chci se změnit? To je druhá otázka. Jo a asi takto jsem si uvědomila jak se název blogu hodí k mé osobě... Druhý, jiný. Stejně jako já.

Soundtrack Desert Flower

Mimochodem ahoj, jak se máte? Ještě pořád žiju, to je nám ale překvapení. Od kone.blog jsem se trhla skoro úplně a tady to taky celkem stagnuje - ne, že by mě to nějak extra mrzelo. Jo, kdybych fakt neměla vůbec nic na práci, tak vám tady opět začnu vykládat jak hrozně málo času mám přes týden. Ale ta historka nebaví ani mě a myslím si, že ani vás.

A teď se opravdu modlím zato, aby o tomto blogu nevěděl nikdo, kdo mě zná reálně. Protože to, co tady píšu se nehodí ani na třináctiletou slečnu Nosáneknahoru. A teď by možná bylo místné alespoň malinko zrekapitulovat ten předcházející týden, jestli mi tento blog má v budoucnu k něčemu být. Takže jdeme po bodech:

#1. Po celkem dlouhé době jezdím opět na koních... A že jsem za to ráda. Protože za ty dva, tři roky občastného ježdění se mi tito tvorové nehorázně vzdálili. Poznala jsem to až teď. Úplně jsem zapomněla, jaké je to odpočítávat dlouhé školní minuty či nadávat na zpoždění autobusů. Ale jak se zdá, aktualizovat tyto staré 'buňky těšení' se mi povedlo poměrně v rekordním čase. Fotky doposud nemám, takže až tam někdy opět vezmu foťák, tak se třeba dočkáte (jo, že si celkem věřím!)

#2. Jsem vynervovaná z toho, že nevím co po lycku. Sice mám víceméně ještě cělý třeťák a kus čtvrťáku, ale já fakt netuším, co bych chtěla v životě dělat. Nemám ponětí na jakou školu vlézt, nevím vůbec nic. Možná jen to, že takovým mým menším snem je se na školu dostat do Prahy. Mám to město ráda (zatím jsem tam byla párkrát a to opravdu jen na otočku... takže se vlastně o nějakém 'mám ráda' mluvit ani nedá. Ale je mi to město prostě sympatické, už jen proto, že je hlavní)

#3. Akce jako Růžencová by se měli pořádat častěji. A jo, taky mě moc mrzí, že nebudu příští týden na chválách. Doufám, že alespoň studentské se mi nebudou překrývat s přípravou na Biřmování... Protože bez těch se mi celý ro být opravdu nechce. Ty děkanátské akce jsou jako droga... Začala jsem minulý rok právě s Růžencovou, poté jsem půlrok nechala plavat. Pak studentská s chválami, pár (ve skutečnosti asi jeden, maximálně dva) měsíců klid a potom už se to se mnou vezlo. A že mě to nemrzí.

#4. 'Houseparty' s těma nejlepšíma by se také měli pořádat častěji. Spala u mě kamarádka, usnuli jsme ve čtyři ráno a dělalo nám hodně velké problémy vstát na hroubou mši, která začíná v půl jedenácté. Od 17 hodin zívám a nějak se snažím nemyslet na to, že zítra vstávám o půl sedmé. Fuj. Ale člověk by nevěřil, co se za ty čtyři hodiny dá všechno sežrat, probrat a vymyslet. Třeba vtipné přidávání přátel na signálech, které jsem viděla párkrát na studentských. Proč ne? "Znáš ... ..." "Ne." "Nevadí, poznáš. *tlačítko stát se přáteli* A jdeme dál." Mám tak milé kamarádky. :) Ale na moje signály je už pouštět nebudu. Mimochodem, máte někdo signály?

#5. Jestli chci udělat maturitu, měla bych se začít učit. No, vážně by ta zkouška dospělosti špatná nebyla, ale momentálně mám tolik mimoškolních aktivit, kterých se vzdávat nebudu (ať už jsou to koně, kámoši nebo něco jiného). A pokud se náhodou najde volná chvíle, tak si velice snadno něco vymyslím. Už vidím, jak se budu snažit to všechno dohnat o svaťáku.

#6. Padám na hubu a zavírají se mi oči. Dobrou noc!

*za chyby v textu jsem se rozhodla neručit*