Září 2011

Život je pekný a čokoľvek ti prinesie osud, nazabudni žiť...

23. září 2011 v 21:54 den po dni
Venku sice svítí sluníčko, ale přijde mi jako bych už minimálně měsíc neviděla nic jiného, než nepropustné černé mraky. Jsem utahaná ze školy (i když tam to překvapivě vychází ukázkově. Co může, tak odpadne, testy se ruší. Ale věřím, že nebudeme čekat dlouho na dobu, kdy nám to dají učitelé hezky vyžrat.) Poslední dobou jezdím s kamarádkou na kole - je to fajn holka. Skvěle si s ní pokecáš a alespoň se hýbeš. Nikdy jsem sportu zrovna nevzdávala hold, ale teď, když den zase sedím na prdeli doma (samotné se mi prostě nikam nechce), mám pocit, jako by mi kus dne chyběl. A asi začnu chodit běhávat s naším psem. Vždy tak na půl hodinky večer. Je to uklidňující, člověk může přemýšlet jak chce a občas se třeba i podaří, že přijde k slušnému závěru, což se teda mě opravdu moc netýká. Ale když už nic víc, tak bych si alespoň mohla zlepšit kondičku, když už jsem se teda úspěšně celé prázdniny válela ať doma, nebo na chatě. Jediný můj 'jakš takš' pohyb byl na táboře, kde jsem se co chvíli snažila chytit prchající dítě a ty dva výjezdy na bruslích. Měla bych se sebou začít něco dělat, však pořádně neuběhnu ani půl kilometru. Fuj, brečím sama nad sebou.

Po velmi dlouhé době jedu zítra ke koním. Jediné, co se modlím, aby konečně pominuly ty výluky, protože fakt nejsem zvědavá, abych půl hodiny čekala na vlak, který si musel objíždět půl regionu kvůli nějakému mostu, nebo co to tam opravují. Těším se za holkama ze stáje, za koníkama, které jsem pár měsíců jezdila. To ještě jako členka tehdejšího jezdeckého klubu. Ach jo. Řekněte mi, kde jsou ty čase, kdy jsem trčela na základce jako malé pískle a neměla starosti. S ničím jsem si nedělala hlavu a bylo mi moc fajn. Obávám se toho, co přijde za pár let, opravdu. Každopádně teď se těším na zátřek a doufám, že byjdou nějaké hezké fotky. Pokud budou, určitě se podělím.

Za týden je Růžencová. Těším se tam, ale tak nějak jinak, než minulý rok, kdy jsem nevěděla, co mě vůbec bude čekat. To byla vlastně taková moje první děkanátní akce. Potom byl takový ten půl rok volna, kdy jsem byla párkrát na chválách. Den po závěrečné v tanečních mě kamarádka vytáhla na studentkou mši a to se se mnou už táhlo z kopce (jak říkal kluk, který cestu do Madridu absolvoval na koloběžce: po čtyřech hodinách jízdy do kopce jsem byl rád, že to se mnou jde z kopce!). A já to vnímám stejně tak. Poznala jsem kupu perfektních lidí, jezdila na další studentské a nakonec jsem skončila mezi animátory a snažila se zorganizovat právě ono bdění mladých s Marií. Spíš jsem si tam ale připadala jako překážka čumící do zdi. Od té doby se modlím, abych na příští schůzce k něčemu byla. No jo, budu se té mé nevýřečnosti prostě muset nějak zbavit :)

A teď si jdu pustit můj milovaný Soul Surfer. Příběh o dívce Bethany, která díky útoku žraloka přišla o jednu ruku. Mějte se hezky a možná čekejte zamyšlení nad tímto filmem (které už mám 2 týdny rozepsané)

Dny plné spěchu

20. září 2011 v 16:28 den po dni

Myslím, že definitivně můžu schovat letní oblečení. V této zimně bych na sebe nedala k riflím ani tričko, natož tak vzdušlé letní šaty. 'Zima' je teprve týden a já už šílím. Jsem opravdu zvědavé, co budu dělat následujícího půl roku. Miluju horká léta - dny u bazénu s přátely, vůni posekané trávy, hezké chvíle s bouřkami. Když má být podzim, tak slunečný a teplý. Žádné bláto, plískanice a provazce vody. Atmosféru barevného listí mám ráda, bohužel to, co tu panuje teď se mi nelíbí.

Na druhou stranu mám ráda zimu jako roční období. Nemůžu se dočkat sněhu (asi se stěhuju do Tyrol), lyží, sněhových válek a všech těch hloupostí, které se podle někoho na slečnu ze třeťáku už nesluší. Kašlu na ostatní, je to můj život a já jsem pořád ještě dítě, které rádo provokuje a dělá blbosti. Řekněte mi, kdo z vás by odolal pokušení nasypat kamarádovi kupu sněhu za krk? Bohužel pro mě skončím téměř vždy nejhůř :D

A dost řečí o počasí, přesuňme se k dalšímu aktuálnímu problémy. Když jsem před pár dny tvrdila, že mě to ve škole baví, rozhodně jsem to nemyslela tak, že toužím snad po milionu píseme, které mám učitelé nachystali na zítra. Máme čtyři hodiny prus tělocvit. To, že píšeme test každou hodinu (a ještě z tak hrozně moc pitolých témat) je přece úplně normání. V učebnicích mám nehorázný bordel, půlu jich ještě ani nemám koupenou. Sešity mám smíchané s prvákem a druhákem.

Každopádně teď jdu dojíst misku hroznů od tety, udělat dalších sto věcí a potom se možné dostanu k tomu učení. Mějte se fajn!

Povídání o povídání o Madridu

18. září 2011 v 1:08 | Arie |  den po dni
SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE SE SVATÝM OTCEM V MADRIDU 2011.

Pouť, na kterou se vydalo kolem tří tisíc mladých z česka. Někteří cestovali klasicky autobusem, jiní šli pěšky, jeli na kolech či na koloběžce. Také jsem tam chtěla jet, bohužel nebyly peníze a jak se později ukázalo, tak ani žádná taková větší známost, se kterou bych tam mohla trávit volné chvilky. Takže je možná i dobře, že jsem zůstala doma, protože i když tam bylo na dva miliony mladých katolíků skoro z celého světa, tak si nedokážu představit, že bych se tam někde motala 'sama'. Španělsky jsem se nikdy neučila, moje angličtina je bídná a němčinu tady raději ani zmiňovat nebudu. Vím, že bych nebyla tak úplně sama, ale i tak bych většinu dní pravděpodobně strávila v nervozitě, co bude druhý den, jak se dostanu z metra, kde se najím a tak podobně...

Abych se nějak dostala do původně naplánovanáho článku - po prázdninách jsem opět byla na studentské mši svaté, jejímž tématem bylo právě JMJ Madrid. První jsem váhala, jestli vůbec jet. Ale bylo to vlastně ve vedlejším městě a když už nic jiného, tak jsem doufala, že potkám alespoň pár kamarádů. A udělala jsem dobře.

Program po mši byl následující: prezentace s fotkami poutníků, kteří se na předprogram v Tarragoně a následně do Madridu dostali autobusem. Bylo řečeno hodně zajímavých slov a myšlenek. Potá nastoupila cyklopouť Orlů a jako třešinka na dortě přijel jeden kluk, který celou cestu absolvoval na koloběžce. A právě tomu, co se týče hodnocení, bych dala jedničku s milionem hvězdiček.

Abych řekla pravdu, místy se mi chtělo i brečet. Protože už jenom to, že jeden člověk dokáže ujet téměř tři tisíce kilometrů aniž by měl jisté jediné ubytování na noc by se mnohým zdálo zcela nemožné. To všechno s minimem věcí (asi tolik, kolik se toho vleze na takovou koloběžku - víc toho neměl) a minimem financí. To člověk opravdu jenom doufá, že někdy zažije alespoň z poloviny takové chvíle jako on. Kdo by to nevzdal, kdyby hned první noc neměl ve spacáku kaluž vody? Kdybych měla být upřímná, pravděpodobně bych se otočila a druhý den bych si to mašírovala domů jak namydlený blesk.

28 dní s Bohem. I přes mnohé těžkosti to muselo být něco úžasného. A navíc všechna jeho rozsáhlá svědectví... Co mě asi nejvíce zaujalo byla jeho víra. Pokud něco potřeboval, chtěl, tak prosil Boha. A on ty dary dostával. Mnohdy v mnohem větší míře, než o ně žádal. Pokusím se vám teď přepsat to, co jsem slyšela i v dokumentu Cesty víry a možná proto mě to i v pátek zaujalo asi nejvíc:

Všichni víme, že ve Španělsku je země občas hodně vyprahlá, žádná voda a celkově prostě taková měnší poušť a vesnice/města tam jsou občas hodně daleko od sebe. Neměl vodu a vesnice byla až za dalších 40 kilometrů - prosil Pána o vodu na pití. Za chvíli se před ním objevil dům, takže jeho majitele poprosil o trochu vody, kterou dostal. Jakmile se obyvatel dozvěděl, že je poutník, dal mi chlazenou vodu a pozval ho do bazénu. Jakmile byl na odchodu, strhla se průtrž a začalo pršet. Jak později zjistil, majitel domu am byl pouze na skok, aby provedl nutnou údržbu.

Krásný příklad, že Ježíš nám dává mnohem víc, než o co mnohdy žádáme. Stačí vytrvat ve své víře. A podobných případů bylo na jeho cestě spousty.

Mrzelo mě, když byl konec. Je pravda, že většina byla utahaná, ale jsem si jistá, že bych další svědectví v jeho podání mohla poslouchat ještě hodně dlouho. Nakonec jsme se odebrali na místní faru, kde byly připraveny špekáčky k opékání a konečně čas pozdravit přátele. Já upřímně doufám, že od této mše se budu na svět dívat úplně jinak, než doteď.

Na závěr ještě přidávám hymnu světového setkání mládeže z Madridu 2011. Je překrásná... Moc bych si přála ji někdy zazpívat v českém znění se scholou. Bohužel to není moc reálné.


Bělostná čerň

18. září 2011 v 0:12 jednodílné povídky
Na šedý parapet monotónně bubnovalo několik desítek velkých kapek, které se z nebe snášely vysokou rychlostí. Prudkému větru nedalo mnoho práce profouknout okna staršího typu a blesky, které co chvíli ozářily temně černou oblohu, si vesele tančily po nebi. Tiše ležela na jednom z nemocničních pokojů a po tváři se jí linuly potůčky slz. Několik přístrojů za její hlavou rytmicky pípalo a snažilo se tak přehlušit dunivé burácení bouřky, které znělo z venku. Nedařilo se jim to. Jakoby ji Země trestala za to, co před několika hodinami provedla. Už několikrát se pokoušela schovat si hlavu alespoň pod nízký polštář, ale hadičky, které jí vedly do těla tuto možnost útěku zavrhly dřív, než se vůbec stihla posadit. Po každém neúspěchu sebou vztekle hodila zpět na matraci, až se pískot počítačů rozezněl v rychlejším tempu. Nevadilo jí to - konec konců, nedělala si iluze, že by to náhodou někdo zaslechl.

Zavřela oči a doufala, že tentokrát se jí povede utéct od všech těch stříbřítých záblesků, jež daly na krátkou sekundu černému nebi dokonale bělostnou barvu. Někteří tento jev obdivovali a celé hodiny vysedávaly u oken a ani za tu dobu se prudkých lijáků a ohlušujících ran nenabažili. Osmnáctiletá Anne by dala cokoliv, aby to peklo přestalo.

Po dalším dunivém úderu opět zavřela oči. To, co se před nimi objevilo ji vyděsilo možná ještě víc, než zuřící bouře. Znova byla tam, kde se to všechno stalo.

***

# 1. KOPRETINA V BARVÁCH

14. září 2011 v 20:51 vzhledy blogu
DATUM TRVÁNÍ:
duben 2010 - září 2011

SPOKOJENOST:
99%, což je na mé poměry opravdu vysoké hodnocení. Je jednoduchý, nepřeplácaný a zároveň není prázdný. Myslím si, že barvy na pravém kraji tomu dodaly všechno, co předtím tento design postrádal. Abych řekla pravdu, začíná se mi líbit jednoduchost. Alespoň na tady těchto deníkových stránkách :)

VÝROBCE:
© J. B. - vlastní výroba. Veškeré fotografie jsou moje a byla bych velmi ráda, kdyby jste se nepokoušeli to kopírovat.

KOMENTÁŘ:
Abych řekla pravdu, s tímto vzhledem jsem se loučila jenom těřko. Líbilo se mi barevné slazení a hlavně kopretina umístěná v záhlaví (tehdy to byla moc vydažené série fotek :)). Ale pokud to tady má opět začít žít, musí to neprodleně změnit kabát.


Don't worry

8. září 2011 v 19:09 | Rory |  den po dni
Já prostě nemám ráda toto počasí. Nevadí mi déšť a chlasné počasí venku jsem taky ochotná přežít, ale když už je takové kosa i v domě, tak to je zlé. Mám najednou pocit, že můj pokoj zútulněl a vůbec se mi z něj nechce vycházet. Už tady chybí jenom hořící kamna. Moc ráda bych zase kreslila, bohužel si nějak netroufám.

Něco z mého archivu...