close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Alpine Herzen - 1. kapitola

9. října 2010 v 19:59 | Arie |  my stories
"Andreo!" zařvala moje patnáctiletá sestřenice, "že zaliješ kytky? Já už musím jít," dodala rychle.

"Jo? A kam pak, smím-li se zeptat?"

"Jdeme s kámoškama do pizzerky a potom u jedné spíme," zahučela.

Pizzerie s tvrdou hudbou a chlastem? "Tak ať ti chutná pizza," Na jejím obličeji se mihlo překvapení. Nevěřila, že na její hru přistoupím tak brzy; a taky že ne. "Hele, Ashley, musím říct, že moc kreativní nejste. Akce na hale jako restaurace? Zajímavé. Holky od nás si vymýšlely mnohem lepší perly," mrkla jsem na ni.

Na chvíli se zarazila, ale po chvíli opět spustila: "Já na žádnou halu nejdu."

Tady šancí na pobavení moc není, takže bych je neměla zahazovat. "V tom případě se tam můžu jít klidně podívat, že? Stejně dnes večer nemám co dělat."

Teď už pěnila. Vypadala celkem zábavně, když byla naštvaná. "No dobře!" vyprskla, "Jdu tam. Teď, když jsi to ze mě dostala, ta už tam nemusíš chodit, že? Nechci tě tam," dodala skrz zaťaté zuby. "A mámě to neřekneš!"


"A mám nějaký důvod proč bych neměla? Tebe by tam ani neměli pouštět." Byla zoufalá, tak jsem se rozhodla ukázat, že v sobě mám i cit. "Popros a budu zticha jako ryba," dodala jsem naoko sladce.

"Fajn, tak prosím, že to neřekneš mamce?" Příkaz převedla do otázky. Ale nemělo cenu se tu s ní dál hádat. Vlastně jsem na to neměla nervy; stejně se nikdy neponaučí.

"A nezapomeň, mám to u tebe!" dodala jsem. Byla jsem pouze zvědavá na její reakci.

"Jestli mě budeš vydírat!" zasyčela varovně.

"Nejsem takový hajzl." Pochybuju, že mě slyšela. Z předsíně, kde se náš rozhovor odehrál vypadla jak namydlený blesk. Asi abych si to náhodou nerozmyslela, nebo co já vím proč.

Rozběhla jsem se do prádelny, kde se obvykle válela tmavě modrá konev. Už z venku bylo poznat, že teta je vášnivá zahradnice, ale doma bylo kytek o hodně víc! Nemělo cenu to jakkoliv protahovat, teta se za hodinu vrátí z práce a minimálně proto by bylo dobré, kdybych měla všechno hotovo.


Ashley měla dobrý důvod se vypařit. Ne že bych to do ní řekla, ale pravděpodobně už tuto práci někdy dostala a překvapivě ji splnila. To proto byla ochotná poprosit tu otravnou sedmnáctiletou holku, co se nakvartýrovala do jejich rodiny. Dalo mi hodně práce, abych vylezla až k nejvyšším květinám. Hlavně, když se mi pod nohama neustále promenádoval malý Franz. Bylo to celkem paradoxní. Všichni se ke mně chovali odtažitě, jenom on si při hrách vybíral spojenectví se mnou. Dal mi přednost i před svou sestrou, která to samozřejmě vždy brala jako křivdu.

Jakmile jsem měla všechno hotové, zakřičela jsem do útrob domu: "Franzi, večeře! A ať už tě vidím sedět u stolu," dodala jsem žertovně.

"Še mě něnajdeš!" ozval se mi nazpět roztomilé dětské šišlání. Musela jsem se pousmát; byl tak roztomilý. S hraným překvapením jsem se vydala vstříc velkému domu. Sice jsem věděla, že se schovává u sebe v pokojíčku pod postelí, ale u něj stálo za tu mu tu radost udělat. Proto jsem chodila po rozlehlých pokojích a nahlížela do sebemenší škvírky, zatímco malý se chechtal ve svém úkrytu. Jakmile začal protestovat, že mi to moc dlouho trvá, naklusala jsem k dětské postýlce a vytáhla ho odtud za nohu. Měla jsem ho ráda.

"Čo budu papať?" Brebentil od té chvíle, co jsem ho posadila na stoličku. Já sama jsem chystala u kuchyňského baru připravené jídlo od tety.

"Zeleninku," odpověděla jsem. Ne, že bych mu zrovna záviděla, tento způsob přípravy jsem nesnášela, ale mu evidentně chutnala, protože jakmile jsem před něj postavila talíř, mohl se přetrhnout, aby všechen náklad zmizel v jeho puse. Dal si záležet, aby na něm nic nezbylo.

"Mňam, a šem klál," zažvatlal s plnou pusou. Měla jsem ho ráda čím dál víc. Jenom mě mrzelo, že teta byla mezi námi barikáda. Než aby se snažila, abych našla alespoň s někým společnou řeč, raději mi bránila; byla to druhá máma, úplně stejná.

"Jsi král," zopakovala jsem. "Ale teď do postýlky, šup! A ať už spinkáš, ať nedostaneme vyhubováno!" Je absurdní, že by to odskákal malý, ale já bych klidně mohla.

Překvapilo mě, že poslušně vylezl z rozkládací židličky, popadl láhev s pitím a odpochodoval do ložnice. Poslušně jsem sebrala použité nádobí a propláchla pod příjemně teplou vodou. Když byly talíře a sklenky umyté, čistě ze zvědavosti jsem zamířila do pokoje, kde Franz spával. Čekala jsem podraz, byla jsem si téměř jistá, že jakmile tam vpadnu, bude sedět na zemi a smát se, že mu pitomá sestřenice na jeho rošťárnu skočila. Ale ten kluk mě má asi opravdu rád a snaží se mi usnadnit práci, protože ležel na měkké matraci a spokojeně oddechoval, v roce přitom žmoulal nějakého zeleného plyšáka.

S úsměvem jsem se otočila a tiše vypochodovala z místnosti. Osud mi ale moc volné chvíle nepřipravil. Jakmile jsem přišla do obývacího pokoje, zaskřípaly venkovní dveře a dovnitř vpadla teta.

"Kde je Franz, Andreo?" Její hlas zněl odměřeně, ostře. Jakoby doufala, že jsem provedla nějakou pitomost, za kterou by mě mohla potrestat nejlépe tím, že pomažu zpět do Kielu.

"Spí u sebe."

"On už spí?" vydala ze sebe šokovaně přidušený kvik. "V čas neusnul už hezky dlouho!" poznamenala. Znělo to spíš jako brebentění pro sebe, než že by mě chtěla poch

válit, jak se starám o jejího chlapečka.

"Ano, spí. Je najedený a nádobí je umyté a uklizené. Ashley šla někam s kamarády. Můžu se jít podívat chvíli ven?" Byla to spíš řečnická otázka, věděla jsem, že mě tu držet nebude.

"Samozřejmě. Jenom... Andreo, děkuju. Neměla jsem moc snadný den a kdyby mě tu přivítal brečící Franz, pravděpodobně bych vyletěla z kůže." Opravdu se zasmála, nebo se mi to zdálo? Přišlo mi, že i její hlas je milejší... Ale to nemělo cenu teď rozebírat.

"Nemáš zač," špitla jsem a zadními dveřmi už pádila k výběhu. Byla jsem tam za chvíli. Potichu jsem si sedla na ohradu a pozorovala siluetu bílého koně. Ještě před pár týdny jsem si užívala města a s koňmi jezdila po závodech. Teď tu trčím v malé horské vesničce a dělám otroka tetě a malé sestřenici. Zasmála jsem se a o setinu později jsem posmutněla. Všechen život, který jsem tak milovala je jednou provždy pryč. Už nikdy si neobjedu vítězné kolečko a pravděpodobně neuvidím ani své koně. Ti kteří se na všech těch vítězstvích podíleli.

Ze zvědavosti jsem seskočila dolů a pomalu se vydala k Sunny. Slyšela jsem něco o nějakých Parelliho hrách, ale nevěřila jsem jim. Vzpomněla jsem si pouze na jednu hru a to jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. Zlehka jsem se dotkal Sunnina krku a doufala, že ustoupí. Nic. V mysli se mi najednou vybavilo pokračování: Nejprve se koně dotkneme zlehka, jako by na něj sedla moucha. Jestliže nezareaguje, zvýšíme tlak, jakoby si na něj sedlo hovado. Přišlo mi to divné, ale přitlačila jsem. Světe div se, opravdu ustoupila o necelých devadesát stupňů. Měla jsem radost, těžko říct z čeho. Tento typ jsem nikdy zrovna nepodporovala. Také jsem věděla, že kůň, se kterým se nepracuje by na takovéto postupy vůbec neměl reagovat. Chtěla jsem jí dát nějakou malou odměnu. I když udělala něco, o čem pravděpodobně ani neví, že to udělala správně.

Kolečka v mozku mi začala šrotovat. Najednou blik, cvak. Klid. To je ono. Největší odměna pro koně je dát mu pokoj. Alespoň tak to říkal ten chlápek v televizním pořadu. Vrátila jsem se proto k ohradě. Pro dnešek stačí... Další pokusy budou, až si o této metodě zjistím něco víc.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.