"Reo," promluvil nějaký doktor, který se mi právě nakvartýroval do pokoje. Neměla jsem ponětí, jak na to přišel. Tak mi říkala pouze rodina a přátelé. Samozřejmě, líbilo se mi to víc než Andrea.
"Reo?" skočila jsem mu do řeči s nadzvednutým obočím. Je možné, že jsem se praštila do hlavy tak, že jsem si nějaké maličkosti nepamatovala, ale on zjevně nepatřil ani do rodiny ani mezi kamarády.
"Tvoje matka se o tobě párkrát zmínila jako o Ree. Vadí ti to?" Byl nervózní a tímto jsem mu asi moc nepomohla. "V tom případě se omlouvám, Andreo."
"Ne, ne. Mám raději Reu. Jen mě zajímalo, kde jste na to přišel." zamumlala jsem. "Co jste potřeboval?" Toto byl snad první den, co jsem po přijetí do nemocnice měla dobrou náladu. Možná proto, že rodiče byli nuceni odjet do Mnichova dojednávat něco o zpožděném nástupu na trénink díky zranění.
Měla jsem je ráda, byli to máma s tátou, ale já pro ně téměř neexistovala. Ne do té doby, než jsem vyhrála nějaký závod. Po té se mohli přetrhnout, aby vypadali jako vzorní a slušní rodiče. Byla jsem za ty chvilky šťastná. Vždy jsem záviděla dětem, kteří v ničem nevynikali a přesto měli vždy milující příbuzenstvo.
"Reo?" skočila jsem mu do řeči s nadzvednutým obočím. Je možné, že jsem se praštila do hlavy tak, že jsem si nějaké maličkosti nepamatovala, ale on zjevně nepatřil ani do rodiny ani mezi kamarády.
"Tvoje matka se o tobě párkrát zmínila jako o Ree. Vadí ti to?" Byl nervózní a tímto jsem mu asi moc nepomohla. "V tom případě se omlouvám, Andreo."
"Ne, ne. Mám raději Reu. Jen mě zajímalo, kde jste na to přišel." zamumlala jsem. "Co jste potřeboval?" Toto byl snad první den, co jsem po přijetí do nemocnice měla dobrou náladu. Možná proto, že rodiče byli nuceni odjet do Mnichova dojednávat něco o zpožděném nástupu na trénink díky zranění.
Měla jsem je ráda, byli to máma s tátou, ale já pro ně téměř neexistovala. Ne do té doby, než jsem vyhrála nějaký závod. Po té se mohli přetrhnout, aby vypadali jako vzorní a slušní rodiče. Byla jsem za ty chvilky šťastná. Vždy jsem záviděla dětem, kteří v ničem nevynikali a přesto měli vždy milující příbuzenstvo.
"Tak tedy Reo, jde o tvou jezdeckou kariéru." Moje srdce se rozběhlo. Podvědomí vědělo co přijde, ale mysl si to odmítala připustit. Doktor Berger ztuhl a do obličeje se mu vlila nezdravá dávka bílé barvy. "Jde o tvoje záda. Poloha, jakou musíš mít při skocích jim svědčit nebude."
Několik sekund jsem si nemohla vzpomenout jak se nadechnout. Už nikdy žádné skoky, už nikdy ten skvělý pocit na stupni vítězů. Všechny ty roky tvrdé dřiny jsou pryč. Žila jsem pouze pro závody a teď? Teď je všemu konec.
Cítila jsem, jak mi na tváři vystupuje studený pot, ale nemohla jsem nic dělat. Nebyla jsem schopna se pohnout. Mé oči se mezitím plnily slzami. "Je mi to líto, ale při takové zátěži by se mohlo stát, že by jsi ochrnula," zašeptal. Přišlo mi, že je to pro něj stejně těžké. Upřímně, považovala jsem ho za jednoho z mála zaměstnanců, kterým ještě neprchnul cit ta tam. Dokázal mluvit s lidmi bez toho nechutného a studeného podtónu.
Ležela jsem tam jak kus kamene a v naražených zádech mi díky této připomínce pulzovalo víc bolesti než normálně. On na mě civěl jako na zjev. Upřímně, ani se mu nedivím. Holka zavřená v nemocničním pokoji se právě dozvěděla, že už nikdy si neskočí sebemenší překážku. To byla scéna opravdu jak ze špatného filmu.
Moment, nikdo tu nemluvil pouze o skocích. Nevěděla jsem, jestli mě hlas poslechne, ale musela jsem se zeptat. "Tou zátěží nemyslíte jenom skoky, že?" Musela jsem se nadechnout. "Znamená to, že už si na koně nesednu, že?"
Byla jsem jak na trní; jeho obličej dlouhých pár sekund a pak nepřítomně pokrčil rameny. "Záleží na tom, jak to myslíš. Žádné skoky, rychlostní závody, terénní jízdy a podobné obtížné závody padají. Jestli jde ale o rekreační ježdění, mohlo by ti i pomoct." Bezva, žádné závody se u našich rovná téměř jistý prodej mých koní. Do háje!
"Rekreační ježdění," zopakovala jsem. "A přesnější charakteristika? Chození do kolem dokola v kruhovce?" dodala jsem jízlivým tónem.
"Tak to jsem zrovna nemyslel. To by už bylo jednodušší zatrhnout všechny jízdy, ne?" Zase takovou práci oplácet můj posměšný tón mu nedalo. "Jako rekreační jízdy si představuju terény, třeba občasné kavalety. Z chodů pak krok, lehký a pracovní klus a cval. Nechci vypadat jako někdo, kdo koním extrémně rozumí, ale občas neuškodí nějaké hry. Člověk se skvěle protáhne a je to sranda," mrkl na mě.
Dobře, takže ode dneška žádné skoky, žádné tréninky s holkami ze stáje, žádný upravený rozvrh ve škole omlouvající mě z hodin nezáživných předmětů. To by se dalo snést. Horší bylo pravděpodobné prodání koní, jelikož už mé velice milované rodině nemohli vydělávat a konec cestování a poznávání nových míst. Toto už jsem přes srdce přenést odmítala.
Byla jsem si plně vědoma, že ležím vyvalená na bílé posteli a hledím do prázdna, ale v tuto chvíli jsem s tím dělat opravdu nic nehodlala. Vlastně jsem čekala, až to na mě dolehne úplně všechno a já se tu rozbrečím jako malé dítě.
"Máma s taťkou to už ví?" Jestli ne, jela do Mnichova zbytečně. V tom případě bych měla urychleně vyklidit pole.
"Ano. Řekl jsem jim to včera, před tím, než odjeli. Upřímně, tak trochu jsem doufal že když s tím přijdou oni, tak se s tím smíříš líp. Ale nevypadali, že s tím chtějí mít něco společného." Zbledla jsem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Byla jsem, naprosto. Jenom jsem se modlila, abych měla v datech stejný bordel jako jsem mívala v pokoji.
"Kolikátého je zítra?" Na jeho otázku jsem se neobtěžovala odpovědět.
"Třináctého června." Teď už jsem v pořádku nebyla. Mnichov - dražba - prodej koní ve velkém. Do háje! Věděla jsem, že k tomu přijde, ale chtěla jsem se s nimi rozloučit. To přece oni mi dali všechna ta vítězství. Ve snaze zamaskovat slzy jsem se prudce přetočila na druhou stranu. Naštěstí dobře pochopil a já za chvíli uslyšela pouze tiché klapnutí dveří. Byl pryč a já měla klid.
Z nemocnice mě pustili za dva týdny. Nemýlila jsem se... Až na tříletou kobylu se prodali všichni. Navíc máma nabila přesvědčení, že když nejsem užitečná, tak doma nemám co dělat. Místo toho mi zařídila živobytí u tety v Alpách, kde prý přijdu na jiné myšlenky. Jenom jsem ráda, že Fly považovala za tak bezcennou, že se teď pase v malé ohrádce za domem.
V malé rakouské vesničce mě neměli rádi o nic víc jako doma v Kielu, ale alespoň jsem měla volnou ruku. Jediné, co po mě bylo požadováno být denně v deset večer doma, abych mohla pohlídat malého bratránka, který mě snad jako jediný neustále neprovokoval.