27. dubna 2010 v 21:56
Píšu, píšu, čtu, píšu, píšu.... A to furt dokola. Jestli mě to baví? Docela jo; až se divím. Pořád čekám na tu spásnou chvíli, kdy mě psaní zase přestane bavit... Dočkám se? Těžko říct.
Ta fotka se mi líbí. Je taková tmavá, depresivní. A to se mi na ní líbí.
Já miluju tuto část. Miluju tu zpropadenou FFKu! Je z ní cítit deprese. Bude taková celá... o bolesti a radosti. O paradoxech světa. Bohužel bolest má značný náskok. Můžu to změnit, ale nechci.
A navíc, tím to všechno začíná.
Svět je plný paradoxů.
"Ale pořád tady je riziko, že se neudrží. I kdyby mě nějakým způsobem nevysála, pravděpodobně bych se přeměnila v netvora. A tím já nechci být. Chci žít svůj lidský život." Cítila jsem v sobě zabodnuté pohledy. Mrzelo mě to, právě jsem o své mamince řekla, že by mě klidně zabila, dala jsem jí jasně najevo, že jí nevěřím. Přála jsem si to všechno odvolat a vynutit si přeměnu v upíra, abych mohla být s mámou navždy, ale to nechtěla.
Její vzlyky se stále prohlubovaly a sílily. Chtěla jsem se k ní vrhnout, obejmout ji kolem krku a utěšit, že všechno zase bude dobré. Donutila jsem své tělo trochu spolupracovat: pustila jsem Chelseinu hladkou srst a pokusila se vyškrábat na nohy. Kupodivu ty tentokrát nebyly končetiny, co mě zklamalo, nýbrž má hlava. Jakmile se dostala do vyšší polohy, začala nebezpečně rotovat. Cítila jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama a poté tupý náraz do hlavy, který mi způsobil dokonalé zatmění před očima.
Ve stejném okamžiku mi hlavu podpíralo něco studeného. Po několika setinách vteřiny mi došlo, že jsou to mramorově pevné ruce. Je možné, že by se sem doktor Cullen dostal tak rychle? Vždyť seděl na druhé straně pokoje. Víčka přilepené pevně k sobě nešli rozevřít. Vnímala jsem téměř vše, ale zrak mi chyběl.
Po chvíli se pode mnou podlaha opět ztratila a cítila jsem pouze studené ruce.
"První partro, druhé dveře vlevo." Renée. Z tónu jejího hlasu se dal vyčíst strach a zmatenost. Chtěla jsem ji uklidnit a říct jí, že jsem v pořádku, ale nešlo to. Tělo se jakoby osamostatnilo a na přání mého mozku nebralo žádné ohledy. Cítila jsem pouze nepříjemný tlak na zátylku a krátký ostrý vítr; poté jsem se octla v měkké posteli.
"Bello, slyšíš mě?" řekl příjemně melodický hlas.
"Carlisle, co je s ní?" Bála se o mě.. Jak jim mám kruci říct, že jsem v pořádku.
"Je toho na ní moc, je to obvyklá reakce a navíc se pěkně praštila do hlavy."
(Vyhaslé hvězdy svit)
fotka je úžasná ;)
Btw. Je tov Kadani u řeky Ohře :) Kadaň se nachází u Chomutova ;)